Expedice Bosna 2013
Bosna i Hercegovina, Republika Srpska, Hrvatska
Босна и Херцеговина, Република Српска, Хрватска
Imajte na umu da je granica u vodotok
Имајте на уму да је граница у водоток
Státní hranice se nejen u nás často klikatí koryty řek, a když po obou stranách vedou cesty, je dobré si je projet, porovnat život a okolí, a to zejména v krajích, kde válečné běsnění ustalo teprve nedávno.
Prolog
Jak už to zpravidla bývá, člověk si nevybere, a když se ocitne v nesprávnou dobu na nesprávném místě, plány se hroutí jako domeček z karet. V hlavě motorky nebo té na krku zaharaší, přesypou se s rachotem šroubky nebo se mozkové závity změní v levotočivé a z výpravy se potvůrky vyšroubují. S přibližujícím se termínem odjezdu strojů ubývalo a ubývalo. Z prvotních maximalistických 10 na jistých 6 a posléze stály na startu jen 3 motorky. Nic naplat, „ALEA IACTA EST“.
Vybavení:
-
REV'IT, Tornado silver, Arai Quantum, Bell
-
Spodní prádlo Nanosilver coolmax DAKAR, Nano bodix
-
Boty Oxtar goretex, SIDI goretex, Forma sympatex
-
Rukavice Schima RS1, Slice RST, Lookwell Sniper
-
Garmin Zümo 660, Lark FreeBird 43.3, Navon N760
-
Scala Rider G4 pro 2 motorky
-
Nikon Coolpix AW100, Nikon Coolpix S30
Přesun do Bosny: 2. 8., Třinec - Kapuvár, 335 km
Vyrážíme všichni tři z Mostů u Jablunkova po vydatném obědě v pátek ve 14:30. Jediná plánovaná dálnice z Žiliny do Bratislavy je na páteční odpoledne neskutečně prázdná, stejně jako průjezd Bratislavou, a tak záhy s trochou úzkosti pelášíme 7 km po rakouské dálnici samozřejmě bez viněty,
abychom projeli skrz obrovský park větrných elektráren rakouskými okreskami a dále podél jezera Neusiedler See a vynořili se v Maďarsku kousek od předem zajištěného ubytování v penziónu lázeňského městečka Kapuvár. Personál je neskutečně ochotný, a tak motorky střeží sochy a busty významných Maďarů a státníků v jakémsi hotelovém lapidáriu. 
Kupodivu pijeme čepovaný Staropramen, protože místní piva jsou jen v lahvi. Hrůza! Pravdou ale je, že večeře je typicky maďarská. Skvělý perkelt, po kterém několik piv a místních pálinek jede do krku jako po másle. Máme dovolenou, a tak nás značné kilometry příštího dne nějak netíží, vstáváme sice brzy, ale opět maďarská snídaně bere čas za pačesy a my sedíme na motorkách teprve v 10:30. Venku je už "příjemně horko", pouhých 32 stupňů Celsia.
3. 8., sobota, Kapuvár - Bosanska Kostajnice, 385 km
Ještě odbíhám zpět do baru pro sklenici studené vody a poté už, fíááá, vítr profukuje REV'ITy. Cesta na maďarský jih místními okreskami je lemovaná stromořadími kolem cest, nekonečnými lány kukuřice a prášícími traktory na polích a neskutečně hrkajícím asfaltovým povrchem, jo, furt ve střehu! Za jednou obludou, která žere i větve v protisměru, se vlečeme vlásenkami v lese, ještě že místní skútrista znalý terénu nás po 2 kilometrech protáhl kolem obludných kol obrovitého traktoru. Hladové oko nesvítí na mašinách, ale Petrovi: "Mekááč!" S notnou dávkou odporu jsem se podvolil cpát do sebe globálně semleté krávy. Situaci uklidnil až posléze tabákový velbloud. Dojíždíme na jih Maďarska podél řeky Drávy do hraničního města Barcs. Tankujeme plné bandasky za dobrou maďarskou cenu a do zásoby plníme břicha vodou. Přejíždíme Drávu a Petr závistivě kouká na koupající se Maďary, celnice v pohodě a my fičíme na průjezd Chorvatskem ve směru Virovitica, Daruvar, Jasenovac. Krajina se z maďarské roviny mění na zakroucené silnice kolem pohoří Papuk a Psunj, horká sobota vyhnala zřejmě všechny chorvatské plechovkáře někam do chládku a my si užíváme prázdných cest. Přijíždíme k soutoku řek Uny a Sávy. Una dělí bosensko chorvatskou hranici a naším záměrem je sledovat 
ji až téměř k prameni.
Z Jasenovacu pokračujeme po chorvatské straně. Jako by se tady život po válce zastavil. Výhledy ze silnice na řeku jsou úžasné a opět v Petrovi evokují koupání. Přijíždíme na první hraniční přejezd v Kozarské Dubici. Policajt nás vrací. Od 1. srpna, co Chorvati vsoupili do EU, je přechod určen jen pro místní. Startujeme a pokračujeme dál do Bosanské Kostajnice, kde jsme cestou našli na booking.com hotel Jelen. Restaurace zavřená, vypadá to špatně, ale po čase vychází majitel. OK, 15 éček za osobu a už taháme kufry do prvního patra. Původní rozhodnutí vrátit se 2 km do města na večeři padá, a tak bereme za vděk pohostinství našich kufrů v kombinaci s benzinkou, která je přímo pod hotelem. Několik piv značky Jelen, jak jinak ve stejnojmenném hotelu, a po sprše sedíme venku, krájíme uherák a zapíjíme jej v kufru vařeným českým Myslivcem a srbským Jelenem. Zveme i majitele, ale ten tvrdí, že nepije. Že by opravdový muslim v ramadánu? Hodíme řeč na to, jak jdou kšefty a zjišťujeme, že vlastně spíme v hodinovém hotelu. Péťa odmítá zprostředkování dámské společnosti za 50 éček, a tak jdeme na kutě. Ráno po snídani využíváme nabídku osprchovat motorky a vyrážíme. Jo, jsme v Bosně v prvním cíli naší cesty.
Bosna a Hercegovina, Republika Srpská
4. 8., Bosanská Kostajnica - Martin Brod, 123 km
Krásné ráno, ještě příjemných 28 stupňů Celsia. Na radu majitele penzionu měníme původní trasu, abychom se vyhnuli průmyslu a městu radarů Bihači a vjeli raději do hor za Bosanskou Krupou. Vyrážíme! Dobrá asfaltová cesta se vlní podél řeky Una dál kolem chorvatsko bosenské hranice. V bosenských městech se tyčí minarety zánovních mešit. Una vytváří nádherné scenérie jak při průjezdu volnou přírodou, tak městečky, kterými klikatě protéká. 
Obdivujeme meandry, ostrůvky a malé vodopády vytékající z trsů trávy a keřů. Ani se nenadáme a je tady Bosanská Krupa, kde odbočujeme vzhůru přes pohoří Grmeč. Užíváme si zatáček v horách a nádherné přírody. Než přišel makadam! Tedy zpevněná cesta drceným kamenem z lomu. Teprve teď jsem přišel na to, odkud se vzala ta neskutečně zaprášená šedá auta. Nemohu říci, že by cesta nebyla zprvu zábavná, nakonec na světlých kombinézách tak nějak ty tuny prachu nebyly vidět. Jen co jsme na poslední chvíli vjeli do houští, abychom se vyhnuli náklaďáku, nastala na dobrých 5 minut šedá tma: "Vítáme Vás u nás ve mlýně". 30 km zakroucených prašných cest hustým 
lesem ubíhalo opravdu neskutečně dlouho. Ani nevím, kdy jsem se naposledy tak těšil na asfalt. Ale co, nakonec hezká cestovní vsuvka. Jen nějak všechno na nás i na motkách drhlo. Katka vyhazuje oči, tedy dioptrické oční čočky, přes které se víčka už nechtějí zavírat a skoro skřípou, Petrovi drhne otevírání pléga a já ještě netuším, že Garmin nepůjde vycvaknout z držáku. Vjíždíme do městečka, projíždíme kolem party chlapů, kteří v obrovském grilu točí jehňátka. Docela se nám sbíhají sliny. Asi jsme měli zastavit na kus řeči. Míříme do Vrtoče odkud nás opět čeká 21 km off road přejezd přes horské sedlo zpět k řece Uně do městečka Kulen Vakuf. Katku necháváme poslední a já s Petrem trochu taháme za plyn. Povrch je ale jiný než na předešlé makadamové cestě. Před předním kolem se 
kutálí balvany velikosti tenisáku, vyhýbáme se nečekaným výmolům a trčícím ostrým kamenům, ale nakonec není to nic, co by cestovní endura nezvládla. Ještě tak nebýt ověšený těžkými kufry! Na vrchu kopce čekáme na Katku a kocháme se úžasnými panoramaty grmečského pohoří. Neskutečné, nikde žádný zákaz vjezdu, jeď si kam chceš! Slyšíme zvuk géesa, Katka s radostí seskakuje z motorky: "Jo, já jsem to zvládla!" Nezbytné foto a pokračujeme dále. Petr rekognoskuje vepředu terén a vymýšlí na náhorní plošině různé kamenité a travní odbočky. Paráda. Když jsi jednou nahoře, zákonitě musíš být zase jednou dole. Volíme volové opět systém nejslabší ofroadista vzadu. Jízda s kopce je samozřejmě v kulatém valícím se kamení pod koly značně náročnější než nahoru. "Driver 2 disconnected", slyším hlášení komunikace. Ješte 
chvilku pokračuji, ale nevidím už ani Petra. Čekám, čekám, otáčím motorku zpátky do kopce. První pád, ale Katka je OK, motorka taky. Pro jistotu jedeme s Petrem 5 km dolů, tam necháváme Yamahu a zase nahoru, Petr bere géeso dolů a já Katku: "Dál to už sjedeš, hlavně na těch šutrech nemačkej prudce přední brzdu!" Jenže poruč hlavince. Bum! Kufry Trax zabránily odřeninám končetin i motorky. Petr parkuje Tenérku a fičíme opět svoz dolů, pro jistotu až dolů: "Zbláznil ses? Já myslel, že sjedeme jen ten kopec! Mám v motce klíče a doklady a peníze! Rychle nahoru!" "Co blbneš, vždyť jsme 20 km nikoho nepotkali", snažím se Petra uklidnit. Vše OK. Yamaha stojí nedotčena tam, kde jsme ji opustili. Jen my jsme se v tom vedru a v kamení a jízdách nahoru a dolů naprosto vyčerpali. Stelvio ukazuje 40 stupňů Celsia, nakonec jsem místy v bezpečnějších úsecích jel dolů bez motoru, docela jsem měl strach, že se vzducháč neuchladí. Kulen Vakuf. Vidina jídla a pití nás zažene do hospody, ale nevaří. Dáváme si teplou třetinku nealko piva a pozorujeme shora řeku. Už abychom v ní mohli smočit voňavé nožky! "Hele, hadice ve vodě". "Jaká hadice?", Petr pozoruje přes metr dlouhého vodního hada, v Bosně mu říkají bělouška. "Nějak mě na máčení ve vodě přešla chuť", vede si monolog Péťa. Dopíjíme pivo a rozhodujeme, že dnes již dál nepokračujeme, jen 10 km do Martin Brodu. Makadam a jsme tam! V informačním centru chlápek startuje "babetku" a doprovází nás k penzionu. Opět 15 éček za noc. Objednáváme pozdní oběd a pivo. Gurmán Péťa sedí v kombinéze a čeká na pstruhy: "Ne, ne, nejdu se sprchovat, mám hlad jak šakal". A to my zase jo: "Jen nám to šakale nesežer!" Stejně obsluha čeká, až přijdeme osekaní z makadamového betonu, a tak má Petr smůlu, kouká jen na 
vidličky a nože! A je to tu! Číšník přináší na míse rovnou 6 vypečených macků. Doobjednávám, jak jinak k pstroužkům, lahvinku suchého bílého! Mňam! 1 - 2 - 3, to je počet pstruhů v žaludcích naší výpravy. Neskutečná dobrota! Ryba má plavat, a tak je při i po procházce okolím zaléváme pivem, rozebíráme dnešní neskutečné zážitky a úžasné vodopády, kaňon a turistickou základnu u řeky Una, ve které jsme se přeci jen po kolena smočili. Brr, 12 stupňů Celsia na plavání fakt není. Padá noc a my do postelí!
5. 8., Martin Brod - Jajce - Mostar, 314 km
Balíme, je 7:30 ráno, teploměr ukazuje příjemných 15 stupňů Celsia, ach jo, zase to všechno narvat do kufrů! Kdy už si v tom konečně uděláme pořádek, třeba by šlo rozbalovat jen jeden kufr na motku. Bočáky otvírané na bok, jsou opravdový opruz, všechno z nich pořád padá, kousá se do přírub, kšandy nekšandy. Snídáme v plné polní, tedy oblečení, na ranním slunci mi konečně vysychá přilba, přece jen propocená při offroadu ve 40 stupňových vedrech v horách. Po vydatné snídani konečně v sedle. Máme dnes před sebou 
kolem 300 km, vyrážíme nejprve vzhůru kolem kaňonu řeky Unac. Serpentiny prokládají padající balvany ze skal, kterým se s úspěchem vyhýbáme. Opět nás uchvacují nádherné scenérie zalesněných kopců prokládaných skalisky a průrvami strmých hor. Neskutečné! Pokračujeme směrem na Drvar Selo, máme ujeto kolem 40 km a sami, žádné auto! V horách před Drvarem odbočujeme na Bosanski Petrovac. Opět serpentiny a kvalitní asfalt. Tady přeci už sem tam potkáte auto. Pokračujeme směrem na Ključ a konečně Plivsko jezero před městečkem Jajce. Koupačkááá! Vysněný sen Petra, který by se máchal všude cestou, kde něco teklo. Máme strach střihnout to v protisměru v jednosměrce, a tak chvíli hledáme přístupovou cestu k jezeru. Přijíždíme téměř na pláž mezi stromy, rveme ze sebe motohadry a frčíme na koupačku do jezera. 
Před námi vodopády, za námi koryto řeky protéká přes umělou betonovou hráz. Připadám si, že jsem se ocitl ve filmu Poklad na stříbrném jezeře, jen Riban tam bylo poměrně více. Chladíme ve vodě na sobě nanoprádlo, aby nabralo svůj coolmax na další cestu ve 40 stupňových vedrech. Gurmán Petr nevydrží a zkoumá dobroty ve stánku. Čevapi! My si s Katkou dáváme jednu porci, ale hladovec Petr do sebe láduje full, což znamená 10 ks šišek mletého masa s neskutečnou horou opečené housky. Při šestém kusu to vzdává: "K... jsem se nažral!" Tak do sedel. Pokračujeme do Bugojna, opět krásné scenérie v horách. Šplháme do hor kolem hory Crni vrch (1370) a spouštíme se serpentinami k městu Jablanica. Zastavujeme krátce u Jablanička jezera. Slunce se pomalu schovává za vrcholky hor, a tak jedeme chvílemi ve stínu nebo ostrém proti slunci mezi horskými masívy podél řeky Neretvy k cíli naší cesty vesničce Potiči u Mostaru, kde se máme setkat s naším bosenským kamarádem Mirzou. Jsme tady! Navigace nás dovedla k domu, který není ten pravý, míříme zpět na hlavní cestu, abychom se doptali místních. Snažím se ušetřit za telefon, místní Bosánec to bere do svých rukou, spíše mobilu, a volá Mirzovi, kde pro nás má přijet. Nezištná pomoc se proměnila v piva, světe div se, v bosenském motobaru a 54 kaček pro O2 se proměnilo ve 12 éček pro obsluhu motobaru. "Čáu! Dorazili! Pohodička kamaráde!" Mirza dorazil na vypůjčeném skůtru a už jsme štrádovali přes pole kolem mešity k jeho domu. Parkujeme, vybalujeme, řešíme spaní (balkón na matraci 28 stupňů, pokoj na posteli 35 stupňů) a ramadán. Asi se teď ptáte, proč řešíme ramadán? No, protože v ramadánu se nepije, nekouří, nežere a nemarijánkuje a rodiče jsou praktikující muslimové! Jenže Mirza, který se po roce studií v Česku vrátil zpět do Bosny, má svou víru v srdci ("s... na ramadán") a nás křesťany přes naše i protesty rodičů usazuje před domem
s lahvinkami piva, skvělou večeří od maminky a litrem místní lozy (pálenka ze slupek vinných hroznů). "Kam mám vyhodit vajgl z Marlbor?" "Do paprik před domem!" "Pohodička kamaráde!", odvětil Mirza. Nejsem si v tuto chvíli jist, zda křesťanské Sodoma, Gomora, je správné vyjádření v muslimském světě! Ve čtyry ráno po filozofické debatě, ve které nám kamarád Bosňák a muslim vše patřičně rozsvětlil (jeho synonymum pro vysvětlil), kdy málem již muezin zval na ranní motlitby, konečně uléháme! To naléhavé v pět ráno z minaretu se nám jen přisnilo a dokreslilo první krásné zážitky z Bosny.
6.- 8. 8., Neretva, Mostar, rafting, Drežanka, 240 km
Loza zabrala a my se vzbudili téměř až v poledne, Karlovačko zahnalo "ranní" žízeň a my přemýšleli, co s druhou polovinou dne. Teprve ve tři odpoledne se sbíráme a startujeme na koupačku k Neretvě. 
"Je to jen kousek", tvrdí Mirza, dáváme na kokosy jen kaciky (místní výraz pro přilby) a v kraťasech projíždíme skrz městečko na druhou stranu Neretvy a dále po šotolině nějakých 15 km než nacházíme volný sjezd k řece. Venku je stále neuvěřitelných 43 stupňů Celsia a mě ještě k tomu pálí rozžhavené svody Stelvia obnažené nárty v keckách. Míjíme cedule s lebkami a zákazem vstupu do možných minových polí. Sjezd k řece po balvanech a šutrech s kopečka je v keckách a plavkách to pravé ořechové, ale nakonec motorky stojí na stojanech a my v Neretvě, která má snad jen 14 stupňů. Opět nikde nikdo, jen my, Karlovačko a Neretva. Jenže za chvíli se objevuje parta Mirzových kamarádů, jen tak si popovídat. Stejně je to v těch zemích opruz, prostě furt jsou všude jen kamarádi, o kamarádky vůbec nezavadíš! Mezitím, co si partička vypaluje, schválně hádejte co asi, kecáme o životě a snažíme se občas ponořit celé tělo do studené Neretvy. 
Ale pravda je, že na pláži v úrovni řeky je možná "pouhých" 25 stupňů Celsia, a tak si i pospíme. K večeru se zvedáme. Stelvio hrabe a pere při výjezdu za sebe kameny rovnou na Petrovu Tenérku, ale nakonec jsme opět na rovné cestě. Večer jdeme do hospody na úžasné pstruhy, víno a nezbytné Karlovačko. A druhou noc v ramadánu už trávíme raději ukryti od sousedů s lozou na balkoně.
Ráno vstáváme brzy, protože nás čeká rafting. Vyrážíme na dvou motorkách do města Konjice, kde od rafťáků dostáváme vydatnou snídani, přeci jen je to výlet na 6 hodin, 
Mirza kupuje basu Karlovačka do lodi a nezbytnou veselou trávu ukládá vzorně do kontejneru. Vyrážíme dodávkou přes hory na místo startu už oblečeni do nových neoprénů včetně bot, přileb a vest. Posloucháme velitele rafťáka a jeho pokyny k řízení a jedem! Vylíčit úžasné kaňony a přírodní scenérie, hloubky střídající mělčiny a průjezdy raftem mezi úzkými průrvami skal by byla kapitola v románu. Nechám to raději na fotogalerii, tedy spíše minigalerii, protože má nabíjecí příprava byla hrubě podceněna a foťák 
zdechnul již po několika fotkách. Mirza posilněn Karlovačkem a naladěn veselou trávou dává 8 metrový skok ze skály a jedem dál vstříc další atrakci, body raftingu.
Přeplujeme peřeje a parkujme raft v docela silném proudu mezi skalisky. Poskakujeme jako kamzíci mezi skalami nahoru proti proudu. Kam nás to vede? Myslel jsem, že skočíme do proudu pod peřejemi, ale ne, my lezeme pořád výš a výš. Dvě holky ze skupiny to vzdaly a vzaly navrátila. Posloucháme instrukce: "Skočíte na 
záda nohama napřed, nedýchejte ústy... a hlavně neskákejte jako já." Rafťák skáče rovnou šipku po hlavě. Po něm Ital, Chorvat instruktivně na záda a jsem na řadě! "Do prčic!", přece se zbaběle nevrátím! Hop! Skáču do stříkající pěny, rázem nevím, kde je matička zem a kde tak asi může být nebe. V pěně se plavat nedá a vesta nevesta jsem stále pod vířící a pěnící vodou. Držím dech! Po pár metrech se kutálím v peřejích a dobré rady, plavte nohama napřed, nebyly vyslyšeny. Asi mám těžkou palici. Konečně mě rychlý proud vynáší a já se s ním snažím rvát, abych doplaval k místu přistání. Uff, držím se skály a opatrně lezu ven. Po mně Petr a Katka. Přežili jsme. A kdo jde podruhé? Ne, ne, ne. Bylo to super, ale mně to stačilo! Jediný Chorvat si to užívá ještě několikrát, zatímco my se sluníme. Po zkazce, jak zmije spadla ze skály do raftu, Petr opatrně našlapuje mezi skalami, aby případně včas zahlédl nebezpečí, ale na písku mu ujíždí noha. Prásk! Přímo na nos do protějšího balvanu. Naštěstí to skončilo jen krvácející odřeninou nosu a posléze barevným okem. Poslední část raftingu je již poklidná, dojíždíme k baráku firmy. Svlékáme se a čekáme na neskutečnou porci pstruhů a čevapi a pivo a kafe... 
To vše celkem za celý den i s raftem za pouhých 35 éček na osobu. Neskutečné. Čeká nás 70 km nazpět. Dojíždíme k Mirzovu domu. Seskakujem z motorek a při pohledu na kamarádova záda z nás sborově vyhrkne: "Mirzo, kde máš batoh?". Travička konopná, to je moje potěšení! Batoh si sedí pod stromem v rafting klubu. U všech řitních otvorů! Je tam foťák, mobil! "Pohodička kamarádi, v Bosně nic ztratit, všude kamarádi a kamarád doveze o půlnoci, jede sem na koncert", odpovídá rozzářený Mirza. Parkujeme a náš balkónový bar je plný zážitků z dnešního dne. Opravdu pecka! Jen ještě v noci musíme do hospody, protože jsme měli dopředu objednaný sač - neskutečnou horu různého masa pečeného ve speciálním kotli. Zítra motorky odpočívají, jedem do Mostaru autem.
Mostar rozděluje řeka Neretva, náboženství a pozůstatky války. Stojíte na znovu postaveném slavném mostě, ze kterého musí každý kluk z Mostaru skočit, aby se zařadil do světa dospělých, jo a Mirza je taky chlap, a přemýšlíte, co to muselo být za idiota, který nařídil na most střílet. A byli dva! Kdo dřív! Můžete pochopit, že by nějaký jenerál dal střílet na Karlův most nebo Pražský hrad? To prostě nejde, to se do dnešní palice nevleze. Při prohlídce nezbytný shopping, návštěva mešity a výstup na nejstarší minaret, opět návštěva Mirzova kamaráda v jeho baru s nezbytným Karlovačkem za euráč, pak na čevapi a nazpět taxíkem domů. Tam to voní, protože se všude něco peče, jako u nás na vánoce. Ráno je konec ramadánu a muslimům začínají radovánky, začíná třídenní svátek bajrám po měsíci půstu.
Ve čtyry nás budí muezin svou ranní modlitbou, která se nese z minaretu nocí do dálky. Jen co se slunce prodralo přes vrcholky hor a my znovu usínáme, rány jako u Verdunu. 
Muslimský Silvestr! Jen nelítají rachejtle, ale zřejmě ještě válečné zásoby vytvářejí neuvěřitelné pumelenice a nedám si vymluvit, že všichni odevzdali zbraně, když v tom rachotu slyším i dávky ze sapíku. V pět ráno munice pomalu dochází a v šest už to bouchne jen tu a tam. V devět sedíme u snídaně, a to už se kolem baráků trousí návštěvy. Salám alejkum. Wa alejkum salam. Pijeme neskutečně sladké kafe, kouříme s Mirzovou maminkou bosánské Yorky a vajgly házíme do paprik. Brr, to se mi příčí. Ale proti balkánu žádný dišputát. Jsme tady poslední den a noc. Jedeme na koupačku cca 25 km na sever podél Neretvy k řece Drežance. 21 km dlouhý tok protéká kaňonem mezi kopci Cvrsnica (2226 m) na severu a Čabulje (1776 m) na jihu, kde se vlévá do Neretvy. "Ještě se stavíme u kamaráda, je to cestou", ujišťuje nás Mirza. To jsme netušili, že na Mirzu přichází absťák. U cesty stojí barák s napolo rozbořenou stodolou, u boudy na řetězu se plandají a plazí jazyky 2 psi. Zkoumám, jestli mají někde vodu, ale nevypadají na to, že by pravidelně doplňovali tekutiny v tom úporném hycu na slunci. Mirza buší na dveře. Kamarád otevírá okno, chvíli kecají a dohadují cenu. Dohodnuto, zabaleno! Jenže Mirza si vyjel jen tak v plavkách. Kam to schovat? "Petře, dej mi to do kapsy", žadoní. Petr se ale nenechá přemluvit. Přece se tady nenechá zavřít. Nakonec Mirza nepochodí ani u nás, a tak veze travičku pěkně v hrsti. Přijíždíme k umělému částečně zbudovanému betonovému koupališti v řečišti s vodopádem. Kupodivu je tu docela nalidněno. Roztahujeme deku, zkoušíme vodu. Jo, tady se dá i 3 minuty plavat. 
Drežanka je tak o 5 stupňů Celsia teplejší než Neretva. Lelkujeme, neboli bosánsky mezujeme, pojídáme dobroty upečené k bajrámu, zapíjíme pivkem a pozorujeme místní kluky, jak harpunou loví pstruhy na gril. Slunce se pomalu schovává za vrcholky hor. Jedeme, lóza čeká! Docela jsme zaparkovali v blbém terénu a bylo třeba vycouvat ze svahu do protisvahu. "Když zůstaneš stát uprostřed, máš pod botou půlmetrovou díru." "Ještě si odskočím", huláká přes motor Stelvia Petr. "Ok", vymanévruji a jedu dolů. Pod kopcem čekám, čekám a přemýšlím o prostenalu pro Petra na Vánoce. Nakonec začínám otáčet motorku, abych se jel podívat, kde trčí. Ale to už se Tenérka šine z kopce. "Do...,do...", kleje Petr jak kdyby sto roků fáral. Při obratu si nezapnul motor, který by ho možná vytáhl z bryndy a samozřejmě měl krátkou nohu. Popraskaný blastr, štípnutá a odřená nově lakovaná kapota, naražené rameno. Ještě, že jsme se nenechali přemluvit a nejeli nalehko, ramenní kloub zachránil Knox a bunda asfaltový ekzém! Parkujeme před domem a ohlížíme škrábance, zkoušíme Petrovo rameno. "Petře, můžeš mi vyndat z kapsy ten můj balíček?" Petr nevěřícně šahá do bundy. "Ty parchante!" "Kdy jsi mi to tam nacpal?" "Pohodička kamaráde", řehtá se Mirza, hubu od ucha k uchu. A tak se Petr zapsal jako pašerák do dějin bosňácké trávy. Mažeme rameno ibalginem, šedou kůru mozkovou lózou a tuplujeme Karlovačkem! Opatrně! Ráno vyrážíme směr Chorvatsko!
Chorvatsko: 9. 8., Potoči, Mostar - Lovište, 201 km
Ahoj Mostare, poslední průjezd a přes hory doly k moři! Mírnější klima osvěžované Mistralem, těch 45 bylo fakt dost, teplá slaná voděnka, 12 v Neretvě bylo fakt málo. Budu Vás ale napínat, jestli to vyšlo, jestli Jadran nebyl moc mokrý a voda moc studená, a jestli místo Mistralu nervala kufry z motorek Bóra. Vyčkejte si! Stoupáme přes vrchovinu Trtla Planina směr Ljubuški po holých úbočích skal, pod námi poslední letecké pohledy na údolí Mostaru. Jedeme po žluté, provoz žádný, cesty krásně dokroucené s docela dobrým asfaltovým povrchem. 
Náš cíl je Kravica slap. Místo s úžasným koupáním ve vodopádech, kdy tříštící se voda o kamení vytváří z droboučkých kapek duhové efekty, kterými plavete nebo procházíte. Pod vodopádem Vás bičuje proud padající s výšky téměř 28 m. Úžasné, jen turistů jako much, a když kecám o hmyzu, tak samozřejmě mě 10 krát kousla moucha, když jsem si pochutnával na čevapi. Mrcha jedna bosánská! Rveme kombinézy na vlhké prádlo a využíváme samochladícího efektu vysychající tkaniny přes provětrávající REV'ITy. Cesta kolem Jadranu na jih směrem na Dubrovnik je zejména před odbočkou na poloostrov Pelješac nějak prapodivně poklidná, žádná auta z protisměru. A je to tu! Klikatící se šňůra zácpy, jejíž konec je v nedohlednu, taková dnešní cestovní klasika. Opatrně předjíždíme kolonu v délce asi 12 km. Konečně Ston a jen 72 km do cíle. Docela dlouhá cesta na konečnou do Lovište. 
Ale průjezd zejména na motorce poloostrovem miluji. Klikatil jsem se tudy nesčetně krát a vždy mě to znovu a znovu bere. Úžasné scenérie, i když nejvyšší vrchol měří jen 465 m, strmě stoupající pohoří z vody výšku neskutečně umocňuje, klikatící se cesty v průrvách mezi skalisky, místy oslňující zapadající slunce se zrcadlí v mořské hladině, kde jsou rozsety kulaté ostrůvky jako koláče a na dohled se podél vine Korčula. Když už nevidíte moře zleva ani zprava, projíždíte vinicemi s místní odrůdou 
Plavac Mali a brusiči sliderů mohou trhat hrozny přímo při výjezdu ze zatáček jako sladký bonus za kolínko! Před námi je Drače a "žluta kuča". Stavíme u kamaráda. Mám neskutečně špatnou paměť na jména, a tak mu letos říkám Lojza. Sedí před svým obchůdkem s mušlemi a ústřicemi, kterému místní říkají "žluta kuča", čekaje na zákazníky, popíjí různé nelihuprosté nápoje. Kluk jako vystřižený z Hrabalových Perliček na dně. Lojza nevěřícně kouká, když z motorky lovíme láhev slovenské borovičky. "Dárek od nás", podávám mu láhev. Kecáme, opatrně ochutnáváme červené, které dostal od kamaráda z Korčuly a přemýšlíme, kolik toho může vyjít do 0,5 promile povolené to hranice "krve v alkoholu" v Chorvatsku. Přeci jen je to ještě 45 km do cíle. Víno je neskutečně dobré, lepší už jsme nikde nekoupili. "Prodej nám litřík", loudí Petr. Lojza vleze do své kuče a staví na stůl rovnou 5 litrový barel. "Kako sam dobio, ja dati prijateljima", šveholí svou chorvatštinou mírně lomenou celodenní dřinou na lavici s lahvinkou. Loučíme se, "pro mušle přijedeme zítra!" Projíždíme v hustším provozu Orebič a stoupáme do hor, abychom posléze opět na druhé straně 
pohoří klesali do Lovište. Jsme tu! Nejvzdálenější místo naší výpravy, na tachometru mám 1598 km. Rychle k moři! Slunce se už z poloviny koupe, Mistrál ustal a vlny se zlehka přelévají přes skaliska. Neskutečné! Neuvěřitelné! Jinak obvykle chladný Jadran má snad 28 stupňů Celsia, 
Vybíráme si každý svou vířivku a jen tak ležíme, přes nás se převalují pěnící se zbytky vln roztříštěné o pobřežní skály, slunce se na obzoru noří do moře, aby se přesvědčilo, že vodu pro nás dostatečně ohřálo. Popíjíme skvělý Plavac Mali, kouříme bosňácká Marlbora za pajdu a kecáme o dnešní cestě a zážitcích. A trvá to minimálně hodinu, kdy jsme vůbec z vody nevylezli. Je půl desáté, slunce se už doslova utopilo, my zase ve víně, tak jdeme na večeři do místní restaurace. Jo, z večerního snění nás trochu probraly ceny na jídelním lístku!
Chorvatsko: 10. - 13. 8., Lovište, Drače, 98 km
Užíváme si moře. 2 km zátoky střeží ostré skalnaté útesy. Opatrně našlapujeme a hledáme svou plochou skálu, kde se dá pohodlně spočinout. Pravda v motorkových botách po nich můžete hopskat jako kamzíci, ale v plážových ťamankách a při přeskakování z ostré skály na skálu jen v plavkách, je to docela trialová zábava. Nechtěl bych řešit skalní exém mořským jódem. Uprostřed zátoky nacházíme skalní plošiny k ležení, jenže jsou obsazeny rodinkou nudistů. 
Přidáváme se k nim, našli totiž kompromisní místo k ležení a příjemný vstup do moře mezi skálami po bílých valounech. "Pravda", říká Petr "tak krásné mušle ve vodě fakt nejsou!" Bronzové tělo nejmladší z rodinky leželo přímo naproti výstupu z vln Jadranu. Stavíme svůj protislunečný vigvam. Prostěradla, ztracená zednická koza, šutry a terén tvoří úžasnou schovku před slunečními loučemi. Všichni tři tam ale najednou nevlezeme. Katka si pálí zadek, protože se přece nebude před sluncem na jihu schovávat a my si s Petrem střídáme pozice (to zní dobře). Jeden chvilku leží a druhý sedí a pak po půlhodině naopak. Víno, cigáro, vlny Jadranu, a tak pořád dokola. Jen druhý den jsme postrádali mušle jak v moři, tak zejména tu na pláži.
Je pondělí, plním slib a frčím pro mušle a ústřice do Drače k našemu kamarádovi Lojzovi velkopěstiteli. Opět si užívám úžasné scenérie poloostrova, jak jsem psal na začátku. To můžu opakovat do nekonečna. Zhasínám zapalování a sedám si na lavici. Je třeba porozprávět. Jak to bylo za války, kde všude byly sklady munice, co dnes dělá mafie, politici, kolik co stojí v EU, jak zmrzl turistický ruch Bosánců po vstupu Chorvatska do EU, jak se to projevilo na prodeji mušlí, a že v Chorvatsku můžeš mít 0.5 v krvi, tak proč neokusit to úžasné víno od kamaráda z Korčuly. 
Konečně mám plný kufr mušlí a několik kamenic (rozuměj ústřic) a cca 0.8 v hlavě a frčím opatrně nazpět. Večeře byla středomořská, Katka měla na starosti mušle pro celou výpravu a já si užíval předkrm. Jako obvykle jsem se třikrát propíchl Petrovým nožem při otvírání kamenic, ale pak zakápl citrónkem a flůůů, ústřice vklouzla do pusy..., Mistrál usnul a my s ním.
Válení se u vody pomalu končí, při poslední rybí večeři, na jejíž přípravu Petr nevěřícně kouká, padá konečné rozhodnutí o trase cesty nazpět. Žádná chorvatská dálnice, ale pěkně přes hory a doly Bosnou a kukuřičnými madarskými rovinami.
Bosna: 14. - 15. 8., Lovište, Livno, Bosanská Dubica, 515 km
Poslední společné foto v naší nuda zátoce cvakla Češka s do ruda připálenými ňadry. U Stonu opouštíme nádherný Pelješac a míříme opět po chorvatsko bosanké hranici směr Livno. Nestihl jsem odbočku na Ljubuški a tak pokračujeme do Ploče, kde uhýbáme na severovýchod. Míjíme nájezd na začátek dálnice Dubrovnik, Split a přes Vrgorac míříme k hraničnímu přechodu u městečka Orah k dnešní třetí hraniční kontrole. Ukazuji občanku a bez problémů všichni projíždíme. Když na to tak s odstupem času vzpomínám, zřejmě jsme měli za úkol, co nejvíce vyzkoušet vstup a výstup z EU. Po několika desítkách kilometrů opět opouštíme Bosnu přes Vinjani Donji a projíždíme pár kilometrů Chorvatskem a vracíme se zpět přes Vinjani Gornji. Než jsme našli novou cestu, která nebyla v mapě a ani v navigaci, vyptáváním jsme se doslova upotili. První na policajta v okýnku vystrkuje yamazí nádrž Petr a už loví ze svých tisíce kapes systémem pokus omyl techničák a zelenou kartu, jako kdyby nebylo 40 ve stínu a za námi fronta jak velbloudí karavana. Uff, odpovídám na dotazy ohledně Stelvia, jeho obsahu a výkonu a na dotaz, zda mám zelenou kartu, odpovídám naprosto rezolutně, že ano, ale v kufru, a že je horko. To 
zabralo a jedeme. Hodin jak na kostele. Petr hlásí obědovou přestávku, jeho gurmánské představy berou za značných protestů za své: "Kde jsi to zastavil?" "Na benzince!" "Tady nic nedáme!". "Csss, jen vytáhni smažák ze svého kufru a přihřátou housku, dáme si to pod klimou v kafáči, obsluha určitě nebude protestovat." Jo, není každý den posvícení! Frčíme dál přes krásná pohoří kolem Buško jazero. Na druhé straně hřmí a blýská se, že bychom konečně zmokli? Napočítal jsem 6 kapek na plexi a sjíždíme hledat ubytování v Livnu. 
Ve městě navigace klasicky ukazuje průjezd parkem jako odbočku k hotelu. Motáme se objížďkami, ale nakonec jsme na parkovišti, motorky v garáži, my ve sprše a na večeři. Ta opět nezklamala a Petr si vynahradil studentský oběd. Katka si dává pljeskavicu alias česky karboš a my s Petrem mísu různých druhů masa pro dva. Opět neskutečná žrava, kterou máčíme v tuctu piv. Ráno platíme ubytování a večerní žranici, celkem za 100 éček a upalujeme na sever.
Livno, Glamoč, Ključ, Sanski Most, Priedor, Bosanska Kostajnica.
Opět neskutečné průjezdy pohořími a téměř bez provozu. 
Ochladilo se, v horách 14 stupňů Celsia. Navlékáme protivětrné vložky do bund. Sjíždíme s cesty na krátký off road po louce ve stopách traktoru ke skaliskám na dohled. Fotíme úžasnou přírodu. Jako obvykle Petrovi bliká obědová kontrolka. Tankujeme a naproti pumpy je omšelá putyka s květinami v gumácích. Nacházíme odvahu a objednáváme čevapi, euro píďo za porci! Projíždíme kousek trasy směrem na Ključ, který jsme jeli před týdnem 
v protisměru. Zastávka na kafe! "Mám pod motorkou louži", říká Katka. "To tu asi bylo, z BMW nic neteče", kontroluji možný únik kapalin. "Hm, vypadá to na chladič", ukazuje náš mechanik Petr. Startuji a přidávám plyn. Z chladiče stříká kapalina jak z Kravického vodopádu! Zjišťuji nejbližší servis BMW (Banja Luka 130 km) a mezitím uvažuji, že zkusíme nějakou místní opravnu, 
buďto to zacínujeme nebo zalepíme. "Zkus se podívat, jestli nemají těsnící sajrat do chladiče na pumpě", řeší situaci Petr. Mají dva druhy. Vycucávám hadičkou kapalinu jak víno, ten Petr má ve výbavě fakt všechno! Ulívám do kelímku od kafe, míchám kašičku! Vodotrysk se pomalu zavírá, až chladič jen mokvá! Zatím máme vyhráno. Jen čas náramně poskočil a nám je jasné, že původní plán spát v Maďarsku nestíháme. Pro jistotu Petr kupuje pětilitrový barel vody a jedem. Po pár kilometrech kontrolujeme chladič, ten drží a už ani nemokvá. Jo Kühler Dichtung je Kühler Dichtung! Nekecali. Za Sanskim Mostem končí motoselanka, houstne provoz a radary. Při západu slunce hledáme ubytování v Bosanské Dubici. Máme nový obr apartmán za dvacku na osobu a 
motorky si spinkají zavřené v bosánské STK. Jen aby nám nepřelepili ráno známky! A my na rybky do doporučené hospody. Fujtajbl! Místní aperitiv byla pravá řepovica! Raději dál zaléváme smaženého kapříka jen Jelenem. A tak si sladkovodní šupináč plave v moři - piva!
Domů: 16. - 17. 8, Bosanská Dubica, Kapuvár, Střítež, 719 km
Cesta Maďarskem nazpět byla obdobná jako na začátku, jen bylo méně okresek, a tedy větší provoz. Maďarské cesty - testovači to odpružení. 
Vejtřasky, jak se přezdívalo náklaďákům z produkce továrny Praga, mimochodem letos výroční 60 leté většinou v důchodu. Motorky na noc opět do hotelového muzea v Kapuváru a my s parkinsonními třesy koštovat maďarské pálinky. Nerozzžbrrryndááát! Už si nevzpomínám, co jsme měli k večeři, určitě něco echt maďároš. Vyhýbáme se nejprve maďarskému dálničnímu příjezdu do Bratislavy, tankujeme a tradá dálniční stopětatřicítkou do vlastních postelí. Sprcha, borovička, plzeň! Na tachometru Stelvia přibylo dalších 2 930 km nepočítaje drobné zajížďky a cesty do obchodu, na
Tenérce o 98 km a BMW o 230 km méně.
Epilog:
"Pohodička kamaráde! Vše jsem Vám rozsvětlil!"
Něco málo závěrem k výstroji a výzbroji v bojovém testu:
Oblečení:
REV'IT, Tornado silver - naprostá spokojenost, lépe jet ve 40 stupňovém hycu třicítkou na motorce, než jít pěšky v plavkách!
Arai Quantum - bezvadně větrající přilba, luxusně doladěná výstelkami na míru, bezchybné reflexní tmavé plexi odrážející sluneční paprsky, které nevytváří v přilbě skleník.
Bell M1 - skvěle větrající přilba, velmi tichá, hodilo by se reflexní plexi.
Spodní prádlo Nanosilver coolmax DAKAR nebo Nano bodix vytvářejí dobré mikroklima, nesmrdí.
Boty Oxtar goretex a SIDI goretex - dobré mikroklima, klidně můžete zout i při večeři, ale přesto doporučujeme při čtyřicítkách ve stínu denně prát ponožky.
Forma sympatex - nedoporučujeme zouvat při gurmánských zážitcích, opravdu sympatex Vaše sympatie v okolí nezvýší. Navíc po třech sezónách botám upadly podrážky.
Rukavice Schima RS1 - velmi dobrá ochrana, bez pocení, ale v dlani utvořily záhybek, aj, ja, jaj mozoly, mozolky.
Slice RST - dobře padnoucí, slušná ochrana, drží tvar, po pocení ani památky, dokonce bílá barva zůstala bílá.
Lookwell Sniper - rovněž dobře padnoucí rukavice, jen klokan se nám udřel při přepínání blinkrů, zřejmě kůže z předkožky.
Garmin Zümo 660 - podržel bez problémů, až na ten předpotopní software, za ty prachy by mohl umět více než navigace za litr.
Lark FreeBird 43.3 - jo, jo, China se nám uvařila, software Igo jinak za jedna.
Navon N760 - horko a memory out a už z něj byla kalkulačka a MP3, jen ne navigace.
Scala Rider G4 - až na maličké svéhlavé výpadky bez problémů, dobrý pomocník v navigaci a rozmělňovač nudy v hustém provozu nebo upozorňovač na krásy v okolí.
Nikon Coolpix AW100 - bez problémů vydržel drnčení na řidítku bez silentbloků při záběrech videa a fotek z motorky, ponoření ze 45 stupňového vedra do 12 stupňů studené vody. Jen focení na automatiku není úplně za ty prachy gut. Malé čudlíky, špatné ovládání v rukavicích.
Nikon Coolpix S30 - malý peníz, dobrý výkon, jen vodotěsnost do -3 m je chiméra, srknul si již ve 20 cm a tím skončil svou pouť. Jinak jako stvořený pro ovládání na motorce za jízdy v rukavicích - potřebná velká tlačítka vyšpulená jak oči leklého sumce.
MG Stelvio - non è un problema
- originál plastové kufry za neskutečnou kasu, estetická pecka, boční otvírání nepohodlné, fusakle Vám obvykle vypadnou na cestu, v terénu sice závěsy vydrží neskutečné zacházení, ale škrabat perleťově bílý lak o větve a trčící kamení není žádná radost, jako kdybyste poslali princeznu v nových bálových šatech pro míček do šípků. Jo, kufry na neděli do kostela. Budu si muset koupit ještě Traxy na všední dny!
Yamaha Supe Tenéré - 問題ない
- kufry Kapa, plast, boční otvírání ke vzteku, 50 l bandasky sežerou neskutečné množství harampádí. S černým nelakovaným plastem se klidně můžete vydat za hady do houští, trčí hodně z motorky, což ale při pádu stroje přijde vhod a nebolí to a při tom kufry za facku! Naprosto nevhodné v letním hycu pro přepravu šampaňského! Ale zato vrchní kufr vhodný pro smažení sýra nebo přihřívání párků za jízdy.
BMW 650 GS - Kühler fließt
- TRAX EVO, bytelné závěsy s rychloupínači držáků, které jdou korunou za 5 vteřin sundat. Doufám, že to nečtou lapkové, protože zámek držáků asi vymýšlel imbecil. Poměrně lehké, ve stříbrném provedení vydrží i vychlazené pivo v ručníku hodně dlouho, byť slunce pálí o život. Vrchní otevírání - luxus, sice jen 37 litrů na kus, ale vleze se tam hafo! Statečný zachránce noh a plastů při pádu v terénu, odřeniny většinou jen na plastem vystužených rozích. Hodnocení pět hvězdiček! Ale taky docela kasa!
(Al)