Střední Asií ve dvou na dvou 2017

Provizorní online poznámky z cest – bez jazykové a webové korektury (klávesnice funguje čuť čuť, nové baterky v Kirgistánu leží na pultě johoho…)

Partneři cesty:

Vítejte ve světě vzdušného funkčního prádla!

Bambus – spojení s přírodou

Testujeme kompletní sadu českého funkčního prádla

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Den D (5. 7. 017)

Střítež - odjezd 13:00, konečně máme sbaleno, vyrážíme směr Polsko, Litva, Lotyšsko.

Den druhý (6. 7. 2017)

V 7 ráno jsme na ruské hranici Terehova. Provoz zdánlivě malý, ale jen do chvíle, kdy se zařadíme do fronty. Při občasném pojízdění potkáváme 2 motocyklisty ze Španělska na nových Afrikách a pár z Holandska na Bávím RT. Šprýmujeme, pijeme plzeňské a z měchu španělské, netuše co nás čeká…Příběh rozvinu dále až po návratu. Nás z hranice vrátili, protože na počet osob máme přehršel dopravních prostředků. Ve 21:00 nás hranice vyvrhla zpět v Lotyšsku. Hledáme spaní a nalézáme v motelu AKA.

Den třetí (7. 7. 2017)

V 10:00 odjíždíme na jiný hraniční přechod vyzkoušet, zda zde nepojedeme. Katka jde pěšky zjistit názory úředníků. Po 2 hodinách je jasno, ve dvou na třech neprojedeme. Zpátky do motelu vybalit motorky a připravit se na odjezd po ose.

Den čtvrtý (8. 7. 2017)

Ve čtyři ráno mě budí vycházející sluneční kotouč vrhající přes oranžový závěs ohnivé plameny na stěnu pokoje. Přihřát soljanku a hup do prádla a kombinéz a URÁÁÁ napotřetí na zteč ruské hranice. Tentokrát vítězíme a po 2 hodinách natrénovaného vyplňování lejster jsme v Rusku.

Do plna za 18 kaček za litr. Příjemné. Musíme se dostat na původní cestu z prvního přechodu a tak volíme zkratku, zátaras, ale vojáci nám kupodivu zvedají bránu jen na moje ruční gesto jedem doprava. Šotolina a obrovské bolševníky, jak příznačné. Někde uprostřed ruských hvozdů mě nenapadne nic lepšího, než podívat se k jezeru vedle cesty. Foto vyprošťování ruské rodinky s na břiše ležící Dačií v bahně dalo v kombinézách zabrat. Po půl hodině tlačení se loučíme: „Nádo Gruzavik“. Plán dojezdu za moskevský obchvat bere za své stejně jako horšící se počasí. Parkujeme v gostinici cca 60 km před Moskvou. Vodka není, ale Kozel 11 a 10 a Bílý medvěd. (Najeto 525 km)

Den pátý (9. 7. 2017)

Nesnídáme, abychom dohnali časová pásma, Projíždíme probouzející se ranní Moskvou, V zrcátku vidím Katčiny nové čajna přídavné reflektory jinak než obvykle, Nýt na držáku padl za vlast, jen trnu, aby se reflektor nevmotal do předního kola. Zastavujeme u nejbližší pumpy.

Řešení první pomoci zadáváme našemu černému pomocníkovi UBSSu (univerzální bezzávitový spojovací systém) tedy textilní pásce z Lidlu. Stejně tak pomáháme nalomenému závitu napotvoru levého zrcátka. Jen ať na dálnici neupadne. A pak to začalo, D1 z Prahy do Brna tam i zpět v mrholení a zácpách. Opět nestíháme plán o 200 km. Gostinica – Kafe, tirácký point. Levné ubytování a strava za facku a v kvalitě jak od ruské mámušky. A málem bych zapomněl i vodka z lokální likérky, moc dobrá. (Najeto 600 km)

Den šestý (10. 7. 2017)

Snídáme skvělý boršč. Balíme, venku ejhle Maxim na IŽU, přijel si nás prohlídnout: „Maxime, potřebuji privarku vinta.“ Ejhle v motelu má údržbář svářečku, O opravách podrobně později. Vyrážíme cca v půl jedenácté. Vynikající šašlik uprostřed lesů, poliši, kteří si chtěli prohlédnout, co že se to prohání po ruských silnicích a vítá nás Samara.

Na večeři a do hajan. Zítra už konečně Kazachstán. ((Najeto 635 km)

Den sedmý (11. 7. 2017)

Snídáme v osm ráno, máme sbaleno a vyrážíme směr kazašské Aktobe. Motorkové počasí, 19 stupňů a polojasno. Poslední prohlídka ze sedla po Samaře, moderním úžasně se rozvíjejícím městě, a za 35 minut jsme z ranní špičky na výpadovce. Na doporučení řidiče kamiónu, se kterým Katka někde kecala předchozí den, měníme trasu a jedem na Orenburg, poté po žluté P239 na Akbulag, Yasan. Opět naháníme čas, který rozlehlost země a časová pásma požírají jak králíci ranní jetel. Svištíme převážně kolem 125 km/h, místní obvykle blikají, stojí-li někde policajti, snažíme se zapadnout do místního provozu a udržujeme dopravní symbiózu s ruskými horními 10 000 v plechovkách luxusních značek. Vělikaja Rus se před Orenburgem rozkládá do nedozírné roviny, bílá oblaka majestátně plují nad hlavou a na obzoru se rozplývají v nekonečné stepi.

Z idylky nás probouzí obrovské plynojemy a komplexy továren a nad městem temný mrak a zlověstné blesky bičující okolí. Doplňujme hladové motorky a čekáme, nakonec navlíkáme nepromoky a jedeme vstříc bouřícímu živlu. Leje jak z konve, blesky se lomí přes bleskosvody, airboxy dýchají mlhu z hlubokých louží a odpružení dostává kopance od neviditelných výmolů.

Za městem désť ustává a my 125 opět k cíli.

Vlevo se z nebe valí jako z konve i vpravo se z nebe valí jako z konve a my středem. A pak se silnice stáčí, jak jinak než do bouře. Na rovině míjet blesky není žádná legrace. Na pumpě kecáme a pozorujeme duhu.

Je půl deváté a zbývá 30 km do hranice s Kazachstánem. Brnkačka?! Zpočátku lehký ofroudík se změnil v bahenní peklo.

Prvních 17 km pohoda. Ve stupačkách překonáváme nerovnosti, uhýbající mokrý písek pod předním kolem, vyjeté koleje a bravurně uhýbáme kamiónům v protisměru. Na 20 kilometru dostávám spršku bláta od projíždějícího SUV, na plegu hnědý bordel, jsem slepý na italském plemenném býkovi, 300 kg živé váhy. Nezmatkuj! Lehký plyn, bez brzd a poslepu postupně zastavit. Nemám čím umýt plégo, vody na pití je málo. Dál jen s otevřeným hledím. Provizorní, buldozerem proražená cesta se stáčí a klesá. Průtrže mračen a brodící se kamióny vytvořily bahno v konzistenci malty a jílu na fasádu. Rázem mě přechází myšlenky, že špinavé bude pouze Stelvio. Katka hlásí pád. Stelvio zapadlo předním i zadním kolem do rygolu a vyjet nelze, nejsem schopen postavit motorku na stojan. Prekérní situace. Položit Stelvio do bahna a jít pomoci postavit Bávo a následně Stelvio? Šílená představa. Rvu se s váhou a trakcí zanesených TKC. Nakonec přece jen špunt za pomoci lidské síly vykopal Stelvio z nouze.

Stavím motku na bočák a brodím se bahnem 200 m zpět. Na botách mám koule bahna, jak Babinskej na procházce. Jen stěží kráčím kluzkým terénem bez pádu. Postavit Bávo na bahně, kdy kola kloužou vdál, je docela fuška. Odvážím Katčinu motorku ke Stelviu. Že máme nejhorší za sebou byla iluze. O 2 km dále stejná situace, jen díry po pásech buldozeru ještě větší. Opět tahám Bávo o 300 m vpřed. Katka se mě snaží jistit v běhu pŕidržováním zezadu. Jen čeří bahno a nestíhá běžet. Přední kolo po dráze buldozeru klouže do stran, a tak volím cestu bahnem po krajnici. Řídké bahno se přelévá přes osy kol a atakuje horní hranu mých bot. Motorka se místy šine jak na ploché dráze, ale nakonec se dere bahnem vpřed. Situace se opakuje se Stelviem. Síly docházejí, pitný režim je v háji. 3 hodiny v nepromocích! Nejde sundat ani rukavice, neboť tisíce krvelačných komárů si brousí přísavky. Konečně rychlost 45, rozhořelé hlavy ovívá noční vánek. Světla hraničního přechodu nadohled. A klouzačka potřetí, Bávo na zemi podruhé. Zvedáme a čekáme, až probruslí kolem protijedoucí kamión a jsme na hranici.

Den osmý (12. 7. 2017)

U stánku s občerstvením vyžebráme kbelík s vodou na umytí světel a registračních značek a pádíme na hraniční odbavení. Na rozdíl od vstupu do Ruska vše běží rychle. Katka vyřizuje pojištění, já měním dolary za kazachy. Oběd, večeře a snídaně v jednom, přímo na hranici. Katka kuře a já se omlouvám všem milovníkům zvířat, dal jsem si koninu.

Vyrážíme dále. Je 13 stupňů, a tak jedem opět v nepromocích. Naštěstí. Po 50 km průtrž, která nás pronásleduje až do Aktobe. Vzhledem ke stavu zabahnění a promočení volíme hotel, ve kterém jsme měli spát už včera. Domácí vytahuje hadici, a tak umývám motorky a nás z nehrubšího bahna. Spánek, kaviárek, vodečka, článek, spánek a jedeme dál Kazachstánem. (Najeto 710 km)

Den devátý (13. 7. 2017)

Oblékáme se před hotelem ráno v 8:30, i po chemické včerejší očistě z nás padají kopy bahna. Cvilka a jsme z města na výpadovce směrem Šymkent. Zpočátku dobrá cesta se na 300 km mění v hrubozrnou vysypanou obalovanu drť, po které motorky plavou rychlostí něco přes stovku. 10 km offroad v objížďce nás nevyvádí z míry a frčíme dál po luxusní silnici stopětadvacítkou. Zastavili jsme se u jezera nedaleko Aralu a pokecali s Rusy fandy kosmického programu a zjistili, že zítra startuje raketa 12:36 moskevského času. Trochu mě to láká, ale fakt je, že sledovat start z 15 km asi nebude to pravé, protože lástky se nedají na místě koupit. Tedy fotíme radarové středisko Bajkonuru a jedeme dál do hotelu vzdáleného 60 km. A ejhle přijali nás pod střechu arabáři a spíme tak vedle mešity, tedy pro šnaps musíme do místní benzinky. Lopnem tam po 4 kousky místního piva za hovoru s děvčetem, které nebylo v životě dále než kilometr z práce domů. Zajímavý rozhovor o světe práci a chudobě. (Najeto 900 km)

Den desátý (14. 7. 2017)

Klasická snídaně, boršč a konvice čaje. A pokračujeme dál napříč Kazachstánem. Cestou přes poušť potkáváme kluky na KTM od klokanů, kteří jedou z Mongolska do Británie. Zpočátku chceme dojet až do Kirgistánu, ale… Noc padá před hranicí, máme v kolech téměř 850 km, a tak zadávám do navigace – ubytování. Po 3 km vjíždíme do dvora honosného hotelového komplexu. Odhaduji cenu na 60 dolarů. Jdu si s recepční prohlédnout pokoj standard (14 000 tenge, 30 m²) a lux (21 000 tenge, 50 m²). A pak se stalo něco, co už nepamatuji, možná dávno z bolševika v Praze. Chci platit kartou. Něvazmožno. Recepční mě tahá do ústraní mimo recepci a nabízí mi: „Davajtě 5 000 tenge i 7 000 kartočkoj“. Sleva 2 000 tenge. „Padumajem“. odcházím ven k motorkám. Ne, nebudem to podporovat. Srandovní sleva 2 000 tenge? U meňa nět děngi, možno 300 tenge.“ Recepční povisla čelist, i skazala: „5 000 tenke kartočkoj, i eto vsjo, něbudět zavtrak.“ Haha, 16 dolarů celkem. Z radosti, ze jsme na konci Kazachstánu jsem objednal Kalašnikov. Tedy hroznou ruskou vodku, ale po té cestě mi název připadal docela přiměřený. (Najeto 812 km)

Den jedenáctý (15. 7. 2017)

Ráno v devět jsem měl ještě určitě 2 promile a Katka padala z motorky. Cesta ranním provozem nás probrala, naštěstí nic krizového se nekonalo a místní policie řešila místní řidiče.

Po útrapách ruské hraniční byrokracie jsme nevěřili vlastním očím, že Kirgizům trvalo odbavení jen optání se na barvu motocyklu. Buch, razítko a frčíme. Konečně hory! Stavíme hned u prvního jezera. V jakémsi ala kempu s 5 chatkami. Bodrý Kirgiz u vstupu nám hned vysvětluje ceny. Jdu mrknout na chatku, celkem slušné, tedy poopiční stav strávíme mimo město v přírodě. Velmi chytrý tah. S přibývajícími hodinami přibývá i hostů a kemp se mění na sobotní výletní místo. Jídlo se vaří, peče, škvaří, pivo a vodka teče proudem a nás zatahují do děje. Nejprve se Katka učí kirgizské tance, pak to pokračuje pozváním k jídlu a nakonec, jak jinak, vodkou. (Najeto 56 km)

Den dvanáctý (16. 7. 2017)

Balíme a frčíme ke Kara-kolu městečku u jezera v horách. Otevírají se úžasné horské scenérie, od místních malých kopců lemovaných v povzdálí většími brášky, nad nimi se v dáli majestátné tyčí zasněžené vrcholy 5 tisícovek. Kymiz. Zastavujeme u jurty se starým fousatým dědou, který na přivítanou pokyvuje hlavou. Objevuje se rodina, posazuje děti na motorky, oblékají si rukavice a přilby. Katka se noří do anglické hovoru s mladíkem. A jsme pozváni do jurty na kymiz. Tedy zdvořile upijeme a s vysvětlením very specific odjíždíme, mladík hop na koně bez sedla a jede nás doprovodit. Sjíždíme k obrovskému jezeru a já blbnu s místním časem a mám dojem, že čas je jít spát, a tak se ptám na gastinicu. Majitelka restaurace mi říká, že sice nejsou hotel, ale můžeme přespat v obýváku za 9 dolarů. Tak jo. Jenže nemají ani pivo ani vodku, protože pro pocestné mají modlitebnu. Muž majitelky mě bere do auta do magacínu, kde je vše potřebné. No a už je opět půlnoc místního času a čas je jít spát. (Najeto 318 km)

Den třináctý (17. 7. 2017)

V noci nás permanentně budil pes, který hlídal slepice a motorky. V půl čtvrté to byl kohout poprvé a v půl páté podruhé s celým houfem slepic. Vaječnou omeletu a tradá sedel, opouštíme obrovskou vodní nádrž Toktogul. Dnešním cílem je Oš, druhé největší kirgizské město vzdálené 300 km. Cestou se otevírají obrovské sceérie kopců a kopečků, travnatých zelených nebo tmavě červeně zabarvených, skal ze kterých padají šedé laviny písku. Jedeme dolů podél řeky Naryn, postupně se otepluje. Po 100 km jedeme docela zastavěnou oblastí po záludném hrbolatém asfaltu. Projíždíme městem Jalal-Abad, konečně krajina i asfalt mění jízdu opět v příjemný prožitek. Vítá nás vstupní brána do města Oš, za kterou se vypíná hora Šalamounův trůn. Hotel Eko House nacházíme na první ránu. Zítra zůstáváme v Oši i addychajem. Na cestu do Tádžikistánu se vydáme v den šestnáctý.

Den čtrnáctý (18. 7. 2017)

Oš, životem pulzující, zelené a čisté město. Samozřejmě, že se trochu práší, ale stromy tady nelezou dírou v betonu jako u nás. Na ulici míjíte krásné dívky s rozpuštěnými vlasy a stejně tak v krásných šatech děvčata v hidžábu. Vybíráme se do asijské tržnice. Procházíme pro nás přežilou částí plnou cetek, fejkových mobilů, triček Adidas, míjíme herny biliáru a šachové stolky snad se stovkou šachovnic. Nepřeberné množství vůní a barev koření nás fascinují a snad ani šafránu není pomálu. Tu a tam postojíme a necháme si vysvětlit, co že je to za kořen důležitý pro muže. Katka ovívá v řeznické části mouchy z mladé krávy, kousek dále nás zaskočí pohled na tucty uřezaných beraních hlav, kde nám přístojící rovnou ukazují nefotit! A tedy mě ani nenapadá zeptat se, k čemu pak slouží. Tedy proti gustu… Obědváme v místní zahradní restauraci pelmeně, šorpu a obdivujeme pečení plněné samsy hovězím masem v kruhové peci, kdy se jednotlivé kousky kynutého plněného těsta velikosti naší housky přilepí na bok pece a tam se pečou a pečou a s podivem neupadnou do výhně na dně. Jakmile se začnou vytahovat čerstvé, kolemjdoucí plní stolky vlastně lehadla a pojídají skvělé čerstvě upečené samsy, jen se šťáva po puse line. Cestou do hotelu hledáme směnárnu, ale tádžické somony nevede žádná banka, zvláštní pro přilehlý stát. Zítra startujem do velehorských výšin. Už teď se mi motá hlava. „To máš s té vodky“, neodpouští si dovětek Katka.

Den patnáctý (19. 7. 2017)

Předmluva z Oše: Aklimatizační proces na horské výšiny ve vesnici Saritash a jen kuk na nejvyšší vrchol pohoří Tjan Šan - Pik Lenina s výškou 7134 a foto u čínské hranice.

Když jedeš ve světe v podobných zemích po cestách, kde jezdí turisti, dávej si pozor na policajty, kteří z toho mají soukromý byznys. Míjím auto, které blikalo, ubírám, v dálce vidím nějaké bílé auto, nic,jen tam stálo u krajnice, přidávám opět plyn a ejhle, uniforma s plácačkou a další s kamerou. Jel jsem jen 73 ve čtyřicítce v obci. Ale byli to chudožnici v uniformách. A tak jsem nebyl zatčen, nevzali mi řidičák na 3 roky, jen jsem chudší o 200 dolarů. Stoupáme a stoupáme a posléze sjíždíme z „kopečka“ do vesnice Saritaš, která se rozkládá pod úbočím kopců v Alajském údolí. Jak jinak než že je zapotřebí spatřit zblízka Peak Lenina, frčíme za větru rovně po údolí vcelku dobrou silnicí, nejvyšší hora vlevo na dohled zapíchnutá vrcholem v mracích, a my pořád rovně po údolí dál a dál. Po 100 km zastavujeme ve vesnici, kde nám vysvětlují, že jsme odbočku do základního horolezeckého tábora minuli před 40 km. Obratem nazpět. Odbočka je offroad a čas do tmy se krátí, mračna se mračí, a tak se po několika kilometrech vracíme zpět do bezpečí vesnice Saritaš. Parkujeme motorky v kůlně hotelu (ha ha) Tatina, rovnou platíme panu domácímu za pokoj a stravu a jdeme kouknout do místního magacinu. Tam 10 ženských pije vodku, dáváme řeč i kousek zpěvu, jak je u nás zvykem obracím panáky a je z toho pozdvižení na vsi. Po návratu do hotelu se vítáme s šílenými kolisty, kteří se vláčí na tandem kole z Něměcka někam na kraj světa. Á, hezký zvuk Suzuki DR 650, dáváme s Tadkem z Bialska Bialej řeč a pivo, trochu vodky a jdeme spát.

Den šestnáctý (20. 7. 2017)

Předmluva z Oše: Tádžikistán

- obávám se, že na čas nastane hluboká elektronická noc a v jurtách bude k dispozici jen kosmická hvězdná energie a kumis. Tedy nejpozději bychom se měli ozvat zřejmě z Dušanbe o týden…

Cesta na hranici v délce cca 80 km vede sedlem ve výši 4 282 m. Samozřejmě cesta offroad. Tádžikové to mají hezky připraveno, běží to jako po drátkách, pěkně si nás předávají z ruky do ruky a my platíme tu za dezinfekci kol, tu za nějaký poplatek pro místní komunikce, tu za motorky (konečně oficiální platba) a pak za cestu národním parkem, a je to. Před námi Pamír High Way. Sjíždíme dolů na náhorní planinu, kudy se cesta klikatí mezi kopci. První cíl je jezero Karakol. Tadek zde vytahuje dron, ale je silný vítr, a tak balíme a jedeme dále. Valíme oči nad rozlehlostí pohoří, modrou hladinou jezera, ve které se zrcadlí kopce, mraky, které si škrábou břicha o skály nejvyšších vrcholků, zasněžené vrcholky a pálící slunce. Neskutečné. Přejíždíme nejvyšší sedlo naší pamírské cesty ve výšce 4 655 m, všem nám chybí dech. Navečer dojíždíme do městečka Murgab. Hledáme nocleh, nakonec zůstáváme v noclehárně pro řidiče TIR. Ve 20:00 pustili proud a my konečně při jídle viděli víc, než jen kontury tmavých obličejů v přítmí jídelny.

Den sedmnáctý (21. 7. 2017)

Vstáváme na snídani, ale Katce není 2x dobře, dáváme s Tadkem volí oka, chleba a černý čaj, balíme a jedeme. Cíl cesty město Chorog vzdálené 312 km. Po 50 km měníme cíl cesty, Tadek pokračuje, loučíme se, a my jedeme k jezeru Yashilkul do vesnice Bulunkul, čeká nás tedy ještě nějakých 100 km. Po třiceti km volá Katka: „Plave mi motorka“. „Uber plyn a pomalu zastav“. Jdu se podívat, a je to tady. Zadní kolo prázdné a v pneumatice kus železa. V hlavě se mi honí možná řešení, do nejbližší dědiny 40 km. Tam i zpět 80 offroad. Pěkně 2 hodiny cesty. Dobře, kolo dolů. Zastavují u nás místní v žigulu, zda nepotřebujeme pomoci. Neodmítám, chlapi přinášejí pořádné montpáky, šup, duše je venku, jenže jednu díru si železo prorazilo za pláštěm, a protože bylo dostatečně dlouhé naproti jich pocupovalo rovnou několik. Na to nemáme záplaty. Vytahuji náhradní dojezdovou duši, univerzál pro všechny rozměry (ha ha) 19/110, chlapi ji montují, dofoukat, poděkovat za pomoc a odjezd! V dědině se ptám, jestli je tady nějaký pneumatikář.? Není, ale tirák, kterého jsem se ptal, když jsme píchli, kde je dědina říká: „Davaj“. Vytahuje pneumatickou brusku, lepidla a náplast na díru formátu A4. Během 15 minut hotovo: „Ja služil v armii v Milovicích.“ Samozřejmě pomoc bezzištná. Pokračujeme dále k jezeru posledních 17 km opět fajn offroad, ať se vzpamatujeme. Jen co se ubytujeme u ředitelky místní školy, opět mi kazí náladu pohled na prázdné zadní kolo BMW. No nic, rovnou zůstáváme 2 noci. Ráno výměna a oprava univerzálu, odpoledne výlet kolem jezera.

Den osmnáctý (22. 7. 2017)

Kolu jsem se věnoval nyní pořádně, opět za asistence místní rodiny, která sezouvala a nazouvala a já kontrolíroval. Díru v pneumatice jsem zalepil knotem na bezdušovku a podlepil zevnitř záplatou, kterou mi věnoval tirák, zkontroloval včera lepenou duši ve kbelíku s vodou. Bez bublin, tirák měl pravdu: „Jen se neboj, to bude držet!“ Odpoledne vyrážíme kolem jezera, ale necháme se povozit místní mašinoj. Nádherné výhledy a na večeři čerstvé ryby. K večeru se strhává vítr a je docela legrace jít po tmě v pískové vánici na „toaletu“ na konec vesnice. Katka se zahaluje, potají doufám, že jí to nezůstane a vyráží. Já to radši vydržel do rána.

Den devatenáctý (23. 7. 2017)

Cíl cesty opět Chorog, máme před sebou cca 200 km opět asfaltem neasfaltem, šotolinou nešotolinou, roletky, vlnky, díry i dírečky, místy dvacítkou, místy čtyřicítkou a myslím, že šestku tam Stelvio fakt nemělo. Docela pracně hledáme ubytování, levnější a lepší hotel je plný, a tak bereme ubytování v rodině. V Chorogu jsou choří na ceny, 2x 20 dolarů, cena šílená, výkon žádný. Dokonce jsme si museli ustlat. Ale půjčili pračku, uvařili čaj, dostali jsme plov k večeři a prý bude i snídaně, mají sprchu a záchod a wifi!

No a do hajan! Fotky příště, protože už je jedna v noci!

Den dvacátý (24. 7. 2017)

Cíl cesty Darvas, cca 238 km, prý necestou!

Mám rád slušné zacházení s podvozkem mého Stelvia, krásy kolem, a teprve když já se rozhodnu prohnat tlumiče a přepáčko a ráfky, aby si nezvykaly, že cesty jsou jen peříčko, tak to má být, ale 238 km průměrnou rychlostí 29,4 km/h, to není správné. A platilo jedenácté přikázání: neobjedeš! Díry po osy, hrboly s ostrými kameny po vanu, jen co pohlédneš do stráně na krásu velehor, jsi v těžkém průseru. První vyšla, druhou jsi vytočil vlevo, třetí vpravo, mezi kozy rovně a pak BUCH KŘÁP HOP. Tady pomohla jen semiaktivní podvozková mozková kůra. Zastavit, pokochat se krásami drsné, cementově zbarvené řeky drásající v mohutné síle okraje silnice a tříštící se se zlověstným hukotem o balvany stojící ji v cestě a nad ní tyčícími se do oblak skalisky, vše zde v módní šedé. Opouštíme výšky poskoky dolů, zvedá se vítr, přibývá hnědé hlíny ve skalách. Poryvy větru strhávají trčící balvany na cestu. Poslední průjezdy kolem stržených mostů, přes brody s kameny velikosti žlutých melounů, poslední kilometry slalomu a vjíždíme do města.

Den dvacátý první (25. 7. 2017)

Ráno brzy vyskakujeme z postele (diky za zprávu Petře, ano čteš dobře, opět z postele), cesta jižní do Dušanbe otevřena, jen cca 40 km bez asfaltu. Prvních 25 km opakujeme včerejšek. Poté stojíme, střelmistři musí odstřelit kus skály a bagry rozvozit a utvořit znovu cestu, kterou strhla řeka. Čtyř hodinová přestávka, povídání s Tadžiky o životě a zarplatách, cenách motorek a nakonec pozvání na čaj a oběd. Davaj! Přišel nás ze zahradní obědové seance vytrhnout policajt. Jsme v Dušanbe, zase pozdě, opět došel štrum v kirgizských baterkách, a tak obrázky zase nebudou.

Den dvacátý druhý (26. 7. 2017)

Zpět do Kirgizstanu, Z Dušanbe vyjíždíme opět se zpožděním, protože zadní kolo BMV je opět prázdné. Řešíme v hotelu taxi a odvoz to motoobchodu. Klasika, taxi platíme hned na recepci a taxikář nás odveze 1 km k nějaké bezejmenné garáži, kde nikdo není. Nakonec ve vedlejším krámu sežene číslo a přijde borec, otevře, vevnitř nějaké čopry a supersporty 80 let. Máme vymontovat kolo, přivézt no a nová duše cca 80 až 100 dolarů. Na moje námitky, že se zbláznil, odpovídá, že je to úzký profil. Na oko si bereme jeho číslo, že zavoláme, jakmile bude kolo dole. Za ty prachy to prověřím sám. Kolo dolů, duše ven, nafoukat a do vany. 3x protáčím duši ve vodě, ani bublinka. Duše do ráfku, pneu nahodit, nafoukat a odjezd. Venku je 40 stupňů. Než se vymotáme z města, jsme řádně zmoženi. Jedeme kolem řeky do hor přes sedlo ve výšce 3 200 m, asfalt luxusní, mýtné brány, které pro motorky neplatí, všude nám otevírají rovnou boční výjezdy, nečekáme. Pod sedlem spravují cestu a pokládají nový asfalt, jak jinak i na naše podvozky. Nahoře mě málem sundal nějaký starý Opel, který brousil zatáčku ale úplně v protisměru. To bylo o fous. Cesta horami je vždy příjemná, pokud nepadají kroupy a světelný bordel z oblohy. Tak a zase dolů. A tam je horko! Vyšťaveni přijíždíme do druhého největšího města Tádžikistánu, apartmán není v hotelu, ale na sídlišti. Čekáme na majitele a kolo BMW opět se vyprazdňuje. Znovu nafoukám, abychom dojeli na místo parkování, budeme řešit ráno. 500 m je vulkanizíér. Trochu jsem měl obavy, ale byt byl luxusně vybaven včetně klimy. Jdeme nakoupit jako všichni Tádžikové něco k večeři. Přeukrutně jsme se přežrali.

Den dvacátý třetí (27. 7. 2017)

Ráno před pneuservisem opětovná rozcvička s vyndáním zadního kola. Popisuji klukům v dílně záhadné večerní vypouštění vzduchu. Stejně jako já, ponoří duši do vody a nic, nic, nic, ani bublinečka. Pokrčí rameny, kolo zpět do motorky. Zaplatit nechce! Dostávají dárky – pilníky Bohemia. Cesta byla příšerná v příšerném horku, příšerném provozu, příšerném smogu. Dvě hodiny na hranici. Ale nakonec jsme v Oši.

Den dvacátý čtvrtý (28. 7. 2017)

Oddechový den, jdeme na exkurzi po městě a restauracích, poté konečně myju motorky a jedeme pro náhradní duši a brzdové destičky do opravářské dílny, kterou tu provozují Němci.

Vše bylo.

Den dvacátý čtvrtý (28. 7. 2017)

Čeká nás cca 430 km směr Biškek k mětečku Toptogul