MOTO GUZZI
KLUB TŘINEC


Stelvio

Úvodní strana
2018
2017
2016
2015
2014
2013
Tádžikistán 2017
Expedice Bosna 2013
Kalendář 2018
Kalendář 2017
Kalendář 2015
Kalendář 2014
Kalendář 2013
Around CZ - part I
Around CZ - part II
Uvázali kozu 2011
Vyjížďka Těšín
TEST RIDES 2011

-----------------

Naše staré!

Sekce JAWA, ČZ

 

Test Tuono a Dorso

 

Ubytování Beskydy
Penzion u Mánesa

Ubytování pro motorkáře

 
tel: 608 889 062
Houslista Napište

Střední Asií ve dvou na dvou 2017

Polsko, Litva, Lotyšsko, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán

Pamír Highway

Prolog

Cestování na dvou kolech mi vrtalo v hlavě už v dětských pionýrských dobách, kdy táta nechápal, proč jeho 555 žere benzín po litrech, když jen tak stojí v kůlně. První „velká“ ČZ 175 sport stála na dvoře v den mých 17. narozenin a opravdovým výpravám po Československu a spřátelených zemích ve zbrani se konečně otevřela cesta. Báječné časy, kdy ruce ve svářečských rukavicích mrzly, postarší stan byl cedník, do vlastnoručně vyrobené integrálky z kastrolu řádně fičelo, boční kufry ze svářečské zástěry pojaly i housle nastojato a ve studentských kapsách se proháněl vítr. Časy se mění, přichází doby dálkoplazů. Svěřuji svou zadnici MG Stelviu, Kateřina vyskakuje z batohu, získává plné áčko a GS 650. Prověřeni desítkami tisíc kilometrů po Evropě a šotolinách Balkánu nastává čas větších společných dobrodružství. Lepší, než prchavá novoroční předsevzetí jsou silvestrovské sny. Opojen před půlnocí prohlašuji: „Ano, jedu Kateřino“.

Galerie


Motorky: Stelvio 1200 (Al), BMW 650 GS (Katka)

Vybavení:

Rusko

Den D (5. 7. 2017)

Je středa 5. července, máme sbaleno, BMW 650 GS a MG Stelvio pohltil Ford, na Stelviu rudě září čerstvá známka STK, včerejší zjištění bylo hodně úsměvné. Poslední zastávka v obchodě, jak jinak než pro ČMN na cestu. Třináctá odbila, vyrážíme přes Polsko, Litvu, Lotyšsko.

Den druhý (6. 7. 2017)

V sedm ráno jsme na ruské hranici Terehova. V nepostupující krátké frontě před ruskou celnicí pijeme plzeňské a z měchu španělské červené při setkání s motocyklisty na Afrikách a párem z Holandska na bávím RT, netuše, co nás čeká. Vybavujeme se s celní úřednicí v čapce jak Rychonožka, ovšem zelené a náš plán dovézt motorky autem do Almaty bere za své, a nepomohl ani dopis z ruské ústřední celní správy, úřednice si stojí za svým, „Malo ljuděj, mnogo transportnych sredstv“. Mezitím chce vojanda zkontrolovat, co vezeme v autě! Kartón plzeňských koukající z pod výstroje neunikl jejím očím, "Skolko piva?" Krčím rameny, že jsem to nepočítal, že je to jen taková plzeňská voda, že máme mnogo druzjej v Rosii, snažím se dělat dojem na ordinérní vojadnu. Nekompromisně to hlásí celní úřednici. "Vazmožno tolko tri litra", musíte zaplatit clo a nemáto to v papírech! Do hovoru se vloží Katka, že tedy to necháme na celnici, což úřednice bere jako pokus o úplatek a začíná být horko! Možná je to pašung!? Basa! Pokuta! Do pasu něželatělnyj! Už držela v ruce telefon! Doslova surově vyháním Katku od okénka, což zabralo a zřejmě jsem byl korpulentí úřednici sympatický (haha) a přistoupila na můj návrh: "Tut něčěgo rěšať, malo ljuděj, mnogo transportnych sredstv, my dolžny věrnuťsja". Nevěřil jsem svým očím, jak se úřednici viditelně ulevilo, že nic nemusí řešit! Zvedla telefon, zavolala na druhou stranu, že se otáčíme. Jenže, v pasech zapsán vstup, Posílám Katku, ať zápis v pasech zruší! Anulírovano!

Ve 21:00 nás hranice vyvrhla zpět do Lotyšska. Hledáme spaní, které nalézáme v Motelu AKA.

Den třetí (7. 7. 2017)

V 10:00 odjíždíme na jiný hraniční přechod vyzkoušet, zda zde nepojedeme. Katka jde pěšky zjistit názory úředníků. Po 2 hodinách je jasno, ve dvou na třech neprojedeme. Zpátky do motelu vybalit motorky a připravit se na odjezd po ose. S domácím pijeme nadměr plzeňského a domlouváme měsíční parkování auta za 60 euro.

Den čtvrtý (8. 7. 2017)

Ve čtyři ráno mě budí vycházející sluneční kotouč nad Karsavou vrhající přes oranžový závěs ohnivé plameny na stěnu pokoje motelu AKA. Přihřívám včerejší soljanku, urááá na zteč ruské hranice. Tentokrát vítězíme a po 2 hodinách natrénovaného vyplňování lejster opouštíme hraniční přechod Grebnova-Ubylinka a jsme v Rusku. Nechceme oklikou na Moskvu přes Pskov, a tak volíme zkratku většinou bez asfaltu. Á sakra. Na silnici vojenská patrola, odbočka má zátaras se zákazem vjezdu, přesto mávám na vojáky rukou a ukazuji, že chceme doprava, kupodivu voják odsunuje závoru, salutuje na pozdrav a my se valíme šotolinou mezi obrovskými bolševníky. Jak příznačné. Po 60 km se napojujeme na hlavní M9. Cestou uprostřed ruských hvozdů mě nenapadá nic lepšího, než se podívat k Žižickému jezeru. Před utonutím v bahně nás zachránilo vyprošťování ruské rodinky s na břiše ležící Dacií. Po půl hodině se loučíme: „Nužen traktor“. S horšícím se počasím bere za své plán dojezdu za moskevský obchvat a po 525 km parkujeme u motelu.

Den pátý (9. 7. 2017)

Ráno nesnídáme, abychom dohnali časová pásma a stihli probouzející se Moskvu. V zrcátku vidím Katčina nová přídavná světla (čajna) jinak než obvykle, jen trnu, aby se reflektor nevmotal do předního kola. Zastavujeme u nejbližší pumpy. Elektrikářská páska řeší trvalou fixaci reflektoru a textilní nalomený závit levého zrcátka. Moskvu opouštíme výjezdem na Samaru po silnici E30. Cesta mezi Rjazaní a Pezou je nuda v mrholení a zácpách. Tirácký point (Kafe RONDO, 491 km M5), levné ubytování a výborná strava za facku, jak od ruské mámušky. A málem bych zapomněl, moc dobrá vodka z lokální likérky.

Den šestý (10. 7. 2017)

Zatímco snídáme skvělý ruský boršč, u motorek bublá a kouří starý Iž. „Šetřím na Jawu,“ vítá nás místní motorkář Maxim. S úsměvem pomýšlím na ceny u nás. „Maxime, potřebuji privarku vinta“. „Davaj“, Ivan údržbář, bere svářečku a napodruhé zrcátko drží. Vyrážíme v půl jedenácté. Už potřetí kontroluji kola, pořád si nemůžu zvyknout na rachot TKC 80, jak ze staré vejtřasky. Tankujeme motorky a linoucí se vůně od lesa nás táhne na skvělý ruský šašlik. Nikdy předtím jsem lepší nejedl. Před Žigulovskem nás poprvé staví policajt, chtce jen pokecat a prohlédnout si, co že se to prohání po ruských silnicích. Projíždíme kolem meandrů ze široka do stran rozlévající se Volhy přes Toljati a po 635 kilometrech jsme v Samaře.

Den sedmý (11. 7. 2017)

Snídáme, je devět ráno, ideální motorkové polojasno s 19 stupni Celsia. Po 35 minutách jsme z ranní špičky Samary jižní perly Ruska na výpadovce. Čeká nás hraniční přechod do Kazachstánu, a proto Buzuluk po R224 jen oprašujeme ze školních dějepisných vzpomínek. Opět naháníme čas, který rozlehlost země a časová pásma požírají jak králíci ranní jetel. Svištíme převážně kolem 125 km/h, místní obvykle blikají, stojí-li někde hlídka. Snažíme se zapadnout do místního provozu a udržujeme dopravní symbiózu s ruskými horními 10 000 v plechovkách luxusních značek. Vělikaja Rus se před Orenburgem rozkládá do nedozírné roviny, bílá oblaka majestátně plují nad hlavou a na obzoru se rozplývají v nekonečné stepi. Z idylky nás probouzí obrovské plynojemy, komplexy továren a nad městem temný mrak. Zlověstné blesky bičují okolí. Doplňujme palivo, čekáme, nakonec navlíkáme nepromoky a jedeme vstříc bouřícímu živlu. Leje jak z konve, airboxy dýchají provozní hnědou mlhu a odpružení jakž takž zvládá nečekané kopance od neviditelných výmolů ukrytých v hlubokých loužích. Vyjíždíme z města do polojasna po žluté P239 na přechod Akbulag, Žajsan.

Je půl deváté večer, na hranici s Kazachstánem zbývá 36 km. Brnkačka?! Jenže. Zpočátku lehký offroudík se mění v bahenní peklo. Prvních 17 km pohoda. Ve stupačkách překonáváme uhýbající mokrý písek pod předním kolem, vyjeté koleje a uhýbáme kamiónům v protisměru. Na 20. kilometru dostávám spršku bláta od projíždějícího SUV, na plegu hnědý bordel, rajtuji slepý na italském plemenném býkovi, 300 kg živé váhy. Nezmatkuj! Vodu šetříme na pití, otevírám plégo. Provizorní, buldozerem proražená cesta se stáčí a klesá. Průtrže mračen a brodící se kamióny vytvořily bahno v konzistenci jílovité malty. Rázem mě přechází myšlenky, že špinavé bude pouze Stelvio. Katka hlásí pád. Stelvio mi zapadá předním i zadním kolem do příčné rolety, nejsem schopen postavit motorku na stojan. Prekérní situace. Položit Stelvio do bahna a vrátit se postavit Bávo a následně Stelvio? Šílená představa. Zápasím s váhou a nulovou trakcí zanesených TKC. Konečně! Stavím Stelvio na bočák a brodím se kluzkým bahnem 300 m zpět. Klouže to! Kola ani boty nejde zapřít! Konečně! Po 2 km stejná situace, jen příčné díry po pásech buldozeru ještě větší, přední kolo po nich klouže do stran, a tak volím cestu bahnem po krajnici. Zabahněné reflektory svítí jak svatojánské mušky, bahno se přelévá přes osy kol, motorka se místy šine jak na ploché dráze, ale dere se vpřed. Síly docházejí, pitný režim je v háji. 3 hodiny v nepromocích! Sundáváme přilby a rukavice, abychom popadli dech. V mžiku mou holou hlavu a ruce obsadily desítky krvelačných komárů. Konečně! Světla nadohled! A klouzačka potřetí, Bávo opět na zemi. Konečně beton!

Den osmý (12. 7. 2017)

U stánku s občerstvením vyžebráme kbelík s vodou na umytí světel a registračních značek a pádíme na hraniční odbavení. Naštěstí vše běží rychle.

Je jedna hodina v noci, oběd, večeře a snídaně v jednom, přímo na kazašské straně hranice. Katka kuře a já kurdak z koniny. Vyrážíme rovnou v nepromocích, je tři ráno a 13 stupňů. Na padesátém kilometru se spouští liják, který nás provází až do Aktobe, kdyby alespoň umyl motorky! V 6:30 jsme v hotelu, ve kterém jsme měli spát už včera. Žádný problém a luxusní servis. U nás bychom asi spali takto zabahněni na dvoře. Jsem vychovaný slušňák, maminka by měla radost, před hotelem se svlíkáme do spodního prádla a bosky putujeme na světlý koberec pokoje. Dostávám hadici s vodou a hodinu na dvoře umývám motorky, nepromoky a boty z nejhrubšího bahna. Zbytek jde do pračky. Správce nám suší vše v kotelně. Vodečka, kaviárek, spánek, 710 km.

Kazachstán

Den devátý (13. 7. 2017)

Jsme devátý den na cestě. I po včerejší očistě z nás létají kusy bahna. Zpočátku dobrá cesta po E38 na Šymkent se na 300 km mění v hrubozrnnou drť, po které motorky krásně plavou. 10 km offroad nás nevyvádí z míry a frčíme dál po luxusní silnici stopětadvacítkou. Stavíme u jezera nedaleko Aralu a kecáme s Rusy, fandy kosmického programu, kteří míří na základnu na zítřejší start rakety. Ptám se na lístky, ale ty není možné na místě zakoupit a sledovat start z patnácti kilometrové vzdálenosti, hm. Projíždíme kolem Bajkonuru, trochu s obavou fotíme zblízka radarové středisko na kopci a pokračujeme do motelového komplexu s mešitou. Na místní benzince bez benzínu, popíjíme ruské pivo a rozprávíme s děvčetem, které přes svých dvaadvacet let nikdy neopustilo vesnici. Zajímavý rozhovor o světě, práci a chudobě.

Den desátý (14. 7. 2017)

Ranní boršč, konvice čaje a dál napříč Kazachstánem. Cestou přes poušť potkáváme kluky od klokanů na KTM, kteří jedou z Mongolska do Británie. Noc padá. Jsme v Tarazu, v kolech 812 km, navigace mě vede do dvora honosného hotelového komplexu. To bude kasa! Prohlížím si pokoje. standard (14 000 tenge, 30 m2) a lux (21 000 tenge, 50 m2). Chci platit kartou. „Něvazmožno“, recepční mě tahá do ústraní, „davajtě 5 000 tenge i 7 000 kartočkoj“. „Padumajem“, odcházím k motorkám. Srandovní sleva 2 000 tenge? „U meňa nět děngi“, recepční povisla čelist, „5 000 kartočkoj, i eto vsjo, něbudět zavtrak.“ Ha ha, 16 dolarů celkem, tak to tu snídani oželíme. V baru jsme úplně sami, z radosti, ze jsme na konci Kazachstánu jsem objednal Kalašnikov. Tedy hroznou ruskou vodku, ale po té cestě mi název připadal docela přiměřený, splachujeme průlet Kazachstánem.

Kyrgyzstán

Den jedenáctý (15. 7. 2017)

Ráno v devět jsem měl určitě ještě 2 promile a Katka padala z motorky. Cesta ranním provozem nás probrala, naštěstí nic krizového se nekonalo a místní policie řešila místní řidiče. Po útrapách ruské hraniční byrokracie jsme nevěřili vlastním očím, že Kirgizům trvalo odbavení, jen optání se na barvu motocyklu, 20 minut, buch razítko a frčíme. Konečně hory! Stavíme u vodní nádrže v kempu s 5 chatkami, ze skály nad hrází na nás kouká Lenin vytesaný ve skále. K večeru přibývá hostů na piknik. Bešbarmak se vaří, šašlik peče, škvaří, pivo a vodka teče proudem. Zataženi do děje se Katka učí kyrgyzským tancům a já kyrgyzským dobrotám. To jsme tomu dnes dali, jen 56 km.

Den dvanáctý (16. 7. 2017)

Ráno vyháním houf místních mladíků z našich motorek a frčíme směr Talas na silnici M41 kolem obrovské přehrady Toktogul. Otevírají se nám úžasné scenérie, projíždíme malými kopci lemovanými většími brášky a v dáli se majestátné tyčí zasněžené vrcholy pětitisícovek. Starý fousatý Kyrgyz nás zve do jurty na kymyz. Tedy zdvořile upijeme, a s vysvětlením very specific, odjíždíme, vnuk hop na koně bez sedla a jede nás doprovodit. Sjíždíme k obrovskému jezeru a já blbnu s místním časem. Mám dojem, že čas je jít spát, a tak se ptám na gastinicu. Majitelka restaurace mi říká, že sice nejsou hotel, ale můžeme přespat v obýváku za 9 dolarů. Tak jo. Jenže nemají ani pivo ani vodku, protože pro pocestné mají modlitebnu. Muž majitelky mě bere do auta do magacínu, kde je vše potřebné. No a už je opět půlnoc místního času. Najeto 318 km.

Den třináctý (17. 7. 2017)

V noci nás permanentně budil pes, který hlídal slepice a motorky. V půl čtvrté to byl kohout poprvé a já musel do kadibudky 200 m do pole, v půl páté podruhé s celým houfem slepic. Vaječnou omeletu a tradá sedel Opouštíme vodní nádrž Toktogul a podél řeky Naryn míříme do Oše, druhého největšího kyrgyzského města vzdáleného cca 300 km. Zelené travnaté kopce a kopečky přecházejí v tmavě červeně zabarvené skály, ze kterých padají šedé laviny písku. Přes Žalalabat objíždíme východní výběžek Uzbekistánu a zanedlouho nás vítá brána Oše s uprostřed vypínající se horou Šalamounův trůn. Hotel Eco House nacházíme na první dobrou.

Den čtrnáctý (18. 7. 2017)

Oš, životem pulzující, zelené a čisté město. Samozřejmě, trochu se i práší, ale stromy tady nelezou na ulici dírou v betonu jako u nás. Míjíme princezny v hidžábu i princezny evropsky oděné s rozpuštěnými vlasy. Procházíme obrovskou tržnicí s pro nás přežilou částí plnou cetek, fejkových mobilů, triček zaručeně Adidas, míjíme herny biliáru a šachové stolky snad se stovkou šachovnic. Nepřeberné množství vůní a barev koření mě fascinují a ani šafránu není pomálu. Tu a tam prohodíme s trhovci pár slov o zázračném kořeni povzbuzující mužnost. Katka ovívá v řeznické části tržiště mouchy z mladé krávy, kousek dále nás zaskočí pohled na tucty uřezaných jačích hlav. Tady nefotit! Tedy proti gustu… Obědváme v místní zahradní restauraci šorpo, pelmeně, a plov a obdivujeme pečení sams plněných hovězím masem v kruhové peci, kdy se tyhle buchty z kynutého těsta velikosti naší housky přilepí na bok pece a tam se pečou a pečou a s podivem neupadnou do výhně na dně. Jakmile se začnou vytahovat čerstvé, kolemjdoucí plní stolky nebo lehadla až se šťáva po puse line. Cestou do hotelu hledáme směnárnu, ale tádžické somoni nevede žádná banka, zvláštní pro přilehlý stát. Zítra startujeme do velehorských výšin. Už teď se mi motá hlava. „To máš z té vodky“, neodpouští si dovětek Katka.

Den patnáctý (19. 7. 2017)

Míříme k vesnici Sarytaš v Alajském údolí, nedaleko níž se tyčí Leninův štít šestá nejvyšší hora Ťan-šanu s výškou 7 134 m. V obci míjím auto, které bliká, ubírám plyn. Stop! Hm, 73 ve čtyřicítce v obci. Policajti hrají divadlo! Nabízí cigaretu, ukazují záznam z kamery, ptají se jestli to chceme na bumažku, a že to bude stát 700 dolarů, bez bumažky 500. Nakonec jsem nebyl zatčen, nevzali mi řidičák na 3 roky, nezabavili motorku, jen jsem chudší o 2x 100 dolarů. Zkoušíme to offroudem do základního horolezeckého tábora Leninova štítu. Čas do tmy se krátí, mračna mračí, po dvaceti kilometrech to vzdáváme a vracíme se zpět do Sarytaše, platíme za pokoj a jdeme se kouknout do místního magacínu, kde si 10 ženských krátí čekání na důchod. Povídáme si, zpíváme, obracím panáky a je z toho pozdvižení na vsi. Večer se vítáme s šílenými cyklisty, kteří se vláčí na tandem kole z Něměcka někam na kraj světa. Á, hezký zvuk, Suzuki DR 650, dáváme s Tadkem z Bialska Bialej řeč, pivo, plánujeme kus společné cesty a jdeme spát.

Tádžikistán

Den šestnáctý (20. 7. 2017)

Cesta na hranici se zvedá k sedlu ve výšce 4 282 m. Tádžikové si nás předávají z ruky do ruky a my platíme tu za dezinfekci kol, tu nějaký poplatek pro místní komunikace, tu za motorky a cestu národním parkem. Konečně Pamir High Way. Je třeba poznamenat, že nejde o dálnici, ale cestu vysoko v horách. Sjíždíme z hraničního přechodu dolů na náhorní planinu k jezeru Karakol. Cesta M41 kopíruje nedalekou čínskou hranici. Neskutečná panoramata. Rozlehlá pohoří kol dokola, modrá hladina jezera zrcadlí kopce, mraky si škrábou břicha o skály nejvyšších zasněžených vrcholků. Zdoláváme Ak-Baitalský průsmyk ve výšce 4 655 m, v plicích i airboxech chybí dechu. Sjíždíme, v úpatích hor se bělají jurtové pastevecké osady, kolem stáda koní. Nocujeme v Murgabu, městečku ve výšce 3 618 m. V jídelně noclehárny tiráků v osm večer na tři hodiny spustili elektřinu a my mžouráme ve světle jediné žárovky na spolustolovníky a večeři.

Den sedmnáctý (21. 7. 2017)

Ráno Kateřině není z té výšky dvakrát dobře. Motorky kroutí řídítky, jak ze sudu a pokřivených hliníkových konví nám u místní benzinky doplňují 92 oktanů! Možná. Loučíme se, Tadek pokračuje do Chorogu. My do vesnice Bulunkul u jezera Jašikul nechladnějšího místa Tádžikistánu vzdáleného asi 190 km. Po stech kilometrech hlásí Katka: „Plave mi motorka“. „Jen uber plyn a pomalu zastav“. Zadní kolo prázdné a v pneumatice kus železa. Zastavují u nás místní v žigulíku. Chlapi bez řečí přinášejí pořádné montpáky, já vytahuji náhradní duši. V nejbližší vesnici Aličur se pídím po pneuservisu. Není, ale řidič u tiráku na mně mává: „Davaj“. Vasilij vytahuje pneumatickou brusku, lepidla a stříhá náplast snad z formátu A4. Hotovo. „Ja služil v armii v Milovicích, ničevo něchoču“, radostně mi podává ruku. Odbočujeme ze silnice a užíváme si 17 km hlinitopísčitého offroadu. Jen co se ubytujeme místně řečeno   homestay u ředitelky místní školy, opět mi kazí náladu pohled na prázdné zadní kolo BMW a prasklý drát. No nic, stejně zůstáváme 2 noci. Ráno výměna a oprava univerzálu, odpoledne výlet kolem jezera.

Den osmnáctý (22. 7. 2017)

Za asistence chlapů paní domácí, lepím díru v pneumatice knotem na bezdušovku a podlepuji zevnitř záplatou, kontroluji včera lepenou duši ve kbelíku s vodou. Vasilij měl včera pravdu: „Jen se neboj, to bude držet!“ Děti z vesnice objevily kompresor a rázem jsem foukal míče početnému fotbalovému družstvu. Aj jaj, ráno se baterka se startem Stelvia natrápila. Měním už třetí prasklý drát a odpoledne dovolenkově vyrážíme najatým autem šotolinou kolem jezera o rozloze 35 km2 položeného ve výšce 3 734 m. Otevírají se před námi nádherné scenérie zrcadlící hory padající svými rozeklanými svahy příkře do blankytně modré hladiny. K večeři čerstvé smažené ryby. Strhává se silný vítr a je docela legrace jít 200 m po tmě v pískové vánici na „toaletu“ na konec vesnice. Katka se ve tři ráno zahaluje, doufám, že jí to nezůstane, a vyráží na „šlapátka“. Já to radši držím do rána.

Den devatenáctý (23. 7. 2017)

Do Chorogu vede cesta asfaltem neasfaltem přes průsmyk Koj-Tezek (4 272 m). Roletky, vlnky, díry, místy třicítkou, místy čtyřicítkou, myslím, že ani pětku tam Stelvio fakt nemělo. Docela pracně hledáme ubytování, levnější a lepší hotel je plný, a tak bereme ubytování v rodině. V Chorogu jsou choří na ceny, 2x 20 dolarů, cena šílená, výkon žádný. Dokonce jsme si museli ustlat. Ale půjčili pračku, uvařili čaj, dostali jsme plov k večeři a prý bude i snídaně, mají sprchu a záchod a wifi!

Den dvacátý (24. 7. 2017)

238 km do Kalaj-Chumu (Darvas). Mám rád slušné zacházení s podvozkem mého Stelvia, krásy kolem, a teprve když já se rozhodnu prohnat tlumiče a přepáčko a ráfky, aby si nezvykaly, že cesty jsou jen peříčko, tak to má být, ale 238 km průměrnou rychlostí 29,4 km/h, to je ... vypískáno. A platilo jedenácté přikázání: Neobjedeš! Díry po osy, hrboly s ostrými kameny po vanu, jen co pohlédneš do stráně na krásu velehor, jsi v těžkém průseru. První vyšla, druhou jsi vytočil vlevo, třetí vpravo, mezi kozy rovně, a pak BUCH KŘÁP HOP. Tady pomohla jen semiaktivní podvozková mozková kůra. Zastavit! Kocháme se krásami drsné, cementově zbarvené řeky drásající v mohutné síle okraje silnice a tříštící se se zlověstným hukotem o balvany stojící ji v cestě. Poryvy větru rvou ze svahu na silnici balvany, projíždíme kolem stržených mostů, přes brody s kameny velikosti žlutých melounů, přežili jsme a jsme v Kalaj-Chumu.

Den dvacátý první (25. 7. 2017)

Vyskakujeme z postele, hurá, u snídaně jsme informováni, jižní cesta do Dušanbe otevřena, opouštíme M41 (po 41 dále do Dušanbe přes průsmyky je hodnoceno ve světě cest jako 4. nejhorší cesta smrti, čítající cca 360 km necestou). Prvních 25 km se opakuje včerejšek. Kolona, stojíme, výbuch! Střelmistři odstřelili kus skály a bagry tvoří znovu cestu, kterou před týdnem strhla řeka. Povídáme si s Tádžiky o životě, výplatách, cenách. V obrovském kotli se vaří šorpo, sedáme na koberec a přijímáme pozvání na oběd. „Davaj! Davaj!“, rve nás ze zahradní seance k pokračování v cestě policajt. Začíná pořádné horko, sjíždíme z velehor podél hraniční řeky Pandž mezi Tádžikistánem a Afghánistánem přes Kuljab na Dangaru. Po nově asfaltované široké silnici cesta rychle ubíhá. Zastavujeme v kopcích nad obrovskou přehradou Nurek a fotíme opálově modrou vodu zařezávající se do strmých kopců. Slunce je nad obzorem a my vjíždíme do Dušanbe.

Den dvacátý  druhý (26. 7. 2017)

Ráno je zadní kolo BMW opět prázdné. Rozhoduji se pro taxi a odvoz do moto obchodu. Klasika. Taxi platíme hned na recepci a taxikář nás odveze 1 km k nějaké bezejmenné garáži, kde nikdo není. Nakonec ve vedlejším krámu shání číslo, přichází borec, otevírá, vevnitř nějaké čopry a supersporty 80. let. Mám přivézt kompletní kolo, aby se to nepopletlo. Nová duše 100 dolarů. Na moje námitky, že se zbláznil, odpovídá, že je to zde úzký profil. Na oko si beru jeho číslo. Za ty prachy to opět prověřím sám. Kolo dolů, duše ven, 3x protáčím duši ve vodě, mačkám, nikde ani bublinka, měním pro jistotu ventilek. Odbila jedenáctá, venku je 40 stupňů. Než se vymotáme z města, jsme řádně zmoženi. Jedeme po M34 kolem řeky do hor přes sedlo ve výšce 3 200 m, asfalt luxusní, mýtné brány, které pro motorky neplatí, všude nám otevírají rovnou boční výjezdy, nečekáme. Pod sedlem spravují cestu a pokládají nový asfalt, jak jinak i na naše podvozky. Nahoře mě málem sundal nějaký starý Opel, který brousil zatáčku, ale úplně v protisměru. To bylo o fous! Podél hranice s Uzbekistánem míříme do Chudžandu, druhého největšího města Tádžikistánu, které nás vítá pořádným vedrem, apartmán není v hotelu, ale na sídlišti. Čekáme na ulici na majitele a BMW se opět "vyprazdňuje". Foukám (cestovní kompresor je fakt k nezaplacení), abychom dojeli na místo parkování, budeme řešit ráno, prý 500 m je vulkanizér. Trochu jsem měl obavy, ale byt byl luxusně vybaven včetně klimatizace. Jdeme nakoupit jako všichni Tádžikové něco k večeři. Přeukrutně jsme se přežrali.

Den dvacátý  třetí (27. 7. 2017)

Ráno před pneuservisem opětovná rozcvička s vyndáním zadního kola. Popisuji klukům v dílně záhadné večerní vypouštění vzduchu. Stejně jako já, ponoří duši do vody a nic, nic, nic, ani bublinečka. Pokrčí rameny, kolo zpět do motorky. Zaplatit nechtějí! Míříme přes Isfaru do Kyrgyzstánu. Cesta probíhá v příšerném horku, šíleném provozu a dusivém smogu. Ale nakonec jsme opět v Oši.

Opět v Kyrgzstystánu

Den dvacátý čtvrtý (28. 7. 2017)

Oddechový den, jdeme na exkurzi po městě a restauracích. Zatímco za 140 Kč nám motorky koupou v myjce, my jedeme pro náhradní duši a brzdové destičky pro bávo do ošského servisu MuzToo, který tu provozují Němci. „It´s your lucky day, vše máme“. OK, originál Brembo a zesílená enduro duše za ceny jak v Česku.

Den dvacátý pátý (29. 7. 2017)

Jsme dvacátý pátý den na cestě, čeká nás cca 430 km směr Biškek za mětečko Toktogul. Cesta z Oše vede zpočátku městečky a vesnicemi s docela hustým provozem. V úmorném vedru, které umocňují výfukové zplodiny kouřících nákladních aut se probíjíme kolonami. Zastavuji u kluka na oslíku, ptám se, jestli jej mohu nafotit. Přikyvuje, pouštím krátké video, pohladím osla, podám klukovi ruku a až se rozjedu a vidím ho mizet ve zpětném zrcátku, si uvědomuji, že říkal: „Děngi.“ Sakra, to se nedělá, měl jsem zaplatit, to se mi vrátí! Dušuji se, že až potkám dalšího kluka s oslíkem, jen tak mu strčím do ruky peníz a řeknu, že to je za kamaráda. Jenže s oslíky a kluky se už pytel cestou neroztrhl. Konečně stoupáme z nížiny do hor. I tady ale Stelvio ukazuje 39 stupňů Celsia. U přehrady Togtogul se zvedá vítr, který metá po silnici kamení a písek z kopců, nad kterými se ze všech stran stahují zlověstná mračna. Pálíme to, co se dá, naštěstí se zde nikomu nechtělo kymácet ve vichru s radarem. Před městem Toktogul ve stoupání do kopce Katka volá: „Plave mi motorka, asi přední kolo.“ Zastavujeme, v zadním vzduch fuč. Utržený ventil. Montuji novou duši koupenou v Oši. Nacvičeno! Za 20 minut odjíždíme. Toktogul, přemýšlím, jestli nemáme dotankovat. Dobrá, ráno. Vyjíždíme z města přede mnou jede bílé auto a za zatáčkou jak jinak, policejní s radarem. Odstaveni, slyším, jak se baví s Kyrgyzem o nějakých 2 000 somonech, docela se mi po předchozí zkušenosti ulevilo. Jdeme k policejnímu autu, Kyrgyz mu dává 1 000 a odchází. Po mně chce bez zápisu 2 litry. Ještě blekotám, že před chvíli jsme měli defekt a ukazuji mu umazané ruce, což zabralo a snižuje na 1 500. Odjíždíme lehčí zhruba o naše pětikilo. Hotel nemá ani zásobovací cestu, motorky musíme dostat na kopec přes překážkovou enduro dráhu. Nakonec stojí před pokojem bez úhony.

Den dvacátý šestý (30. 7. 2017)

Ptáme se na benziny po směru, informace se různí, a tak se vracíme cca 30 km zpět. Cesta do hor se od Toktogulu vlní kolem řeky, kde u cesty je možno koupit čerstvé ryby, med, výše už stojí jurty a prodávají kymis. Snad v délce 80 km je omezena rychlost na 60. Za horizontem radar, ubírám snad na 50, policajt hvízdne, ruka zvednutá, zastavíme za nimi cca 100 m, ale mávne, jeďte. Asi byl chytřejší než radar. Vycvičeni, chlapcům radaristům zvesela máváme. A kde není stín a je daleko vidět ukrajujeme cestu rychleji. Stoupáme do hor, cesty lemují jurty a popásající se koně, klesáme do údolí k rozcestí Biškek, Taraz, Oš. Zdoláváme poslední horské serpentiny naší cesty a průsmyk Töö-Ašu ve výšce 3 586 m a míříme do Biškeku ke známým, se kterými jsme se poznali první den v Kyrgyzstánu. Chvíli nám trvá najít dům. Na grilu šašlik, sprcha a hygiena na dvorku, v noci neskutečné horko.

Den dvacátý sedmý (31. 7. 2017)

Ráno v Biškeku musíme do banky a pro jistotu nechat přilepit utržený ventil, ať máme nějakou pojistku. Na jižní pobřeží jezera Issyk-kul do městečka Tosor to máme něco přes 300 km. Zase jednou dojíždíme na čas dle plánu, ubytování výborné. Hup, čistá voda, neslaná a teplá, druhé největší jezero světa obklopeno majestátnými horami se zasněženými vrcholy, večer příjemný chládek, balzám na duši i tělo.

Den dvacátý osmý (1. 8. 2017)

Fotky budou později! No dobře, trochu zeměpisu z Wikipedie: Issyk-Kul Lake is 182 kilometres long, up to 60 kilometres wide, and its area is 6,236 square kilometres. It is second largest mountain lake in the world behind Lake Titicaca in South America. It is at an altitude of 1,607 metres, and reaches 668 metres in depth.

Je první srpen, my oddychajem!

 

Úprkem nazpět

Den dvacátý devátý (2. 8. 2017)

A je to! Poslední cíl výpravy za námi a nás čeká něco přes 600 km do kazašského města Tazar a přechod hranice. Ráno jsme kupodivu vstali brzy, snídaně domluvena na 7 ráno, sbaleno, poslední fotky před jurtou domácích. Jenže chazjajka se snídaní nikde. Před osmou konečně snídáme, platíme a vyrážíme až před devátou. Na Katku přichází módní stres, co že si vezme na sebe v Moskvě, musíme ještě na bazar v Balyčky. Odmítám se proplétat mezi stánky. Zaparkovali jsme ve stínu na chodníku, postávám u motorek, odpovídám na dotazy kolemjdoucích, připadám si jako cestovatel Jarda na Motosalonu. Z místního magacínu obdržím zdarma obrovské moroženoje. Cesta do Biškeku svižně plyne, rtuť teploměru stoupá a stoupá, proplétáme se obchvatem a až na hranice jedeme snad 100 km čtyřicítkou nekonečnou dědinou s hustým provozem a čtyřicítkou ve stínu. Odbavení na hranici proběhlo kupodivu pro nás přednostně a rychle. Jsme opět v Kazachstánu. Ještě 200 km do Tarazu. Po 50 km najíždíme na novou dálnici, jen ubíráme plyn, když koně vyžírají trávu uprostřed mezi svodidly. Sluníčko zapadá přes vstupní bránu do města.

Den třicátý (3. 8. 2017)

Úprk nazpět napříč Kazachstánem do ruské Samary čítá něco kolem 2 500 Km. Frčíme 460 km po luxusní dálnicí do posledního velkého města Kyzylorda před pustinou. Počasí nám přeje, temné zlověstné mraky se válí po levé straně, ale nakonec je máme za zády a frčíme za zapadajícím sluníčkem kolem kanálů a řek, kde se v korytech napájí koně, slunce nízko nad obzorem vytváří až snové obrazy. Sakra! Kamera i foťáky totálně bez šťávy. Už téměř potmě dojíždíme do motelu s mešitou. Nejdříve hubím hmyz, který se šel do sprchy napít, umývám hajzlové prkénko a konečně sprcha. Klima ani wifi nefunguje, voda jen tak tak teče, sítě v oknech roztrhány. Reklamace zbytečné. Jdeme na večeři a do postele.

Den třicátý první (4. 8. 2017)

Do Aktobe 900 km. Vyrážíme do stepi a pouště. Pochodující koně po silnici střídají velbloudi. Sjíždíme ze silnice na písečný offroad, abychom se přiblížili stádu pasoucích se dvouhrbů opodál. Prohlížejí si nás, ale mají z nás strach, a to neví, že my respekt zase z nich. Nic, pustina! Ostrý boční vítr, kterým se probíjíme vpřed rychlostí kolem 110 km, neskutečně zvyšuje spotřebu u GS. Na vině jsou mimo jiné i v předu zavěšené brašny Lojzo. GS žere stejně jako Stelvio 7 litrů na stovku. K benzince dojíždíme na výpary. 930 km je pořádná řacha, zejména když posledních 300 km máme oči na stopkách, frčíme 120 mezi obrovskými vyjetými kolejemi, náhodnými dírami, a navíc na asfaltu, vysypaném kamením obaleným v asfaltu velikostí lískových ořechů. Slunce již nízko nad obzorem oslňuje skrz opískovaná pléga. Konečně Aktobe.

Den třicátý druhý (5. 8. 2017)

Ráno se povaluji v posteli a piju pivo, Katka zmizela na procházku městem, ale mě přisedla návratová kilometrová depka. Už abychom byli v Moskvě. Dnes jsem poprvé zpronevěřil svá předsevzetí, že jím a piju lokální produkty a koupil jsem si v supermarketu Kozla. Nakonec jsem k večeru i popracoval, namazal jsem řetěz.

Den třicátý třetí (6. 8. 2017)

Zítra poslední noc v Kazachstánu – Uralsk. Nebyla to poslední noc, byla to jen pojistka, že po dalších 450 km pustinnou stepí budeme znaveni. Uralsk projíždíme kolem kolem 14. hodiny místního času.  Míříme k hranici vzdálené 60 km od města.Hraniční přechod Maskatov do Ruska za Uralskem je divná lokalita v údolí prachu a slunečního žáru. Nekonečné řady kamiónů z obou stran. Před námi nejméně 50 aut a dodávek s lidmi. Po zkušenostech s ruskou hranicí to odhaduji na 6 hodin. Snažíme se kolonu objet přes kamionovou cestu. Závora a stráž. „Zdravstvuj, ženě už je ze slunce nevolno, propustíte nás přímo k odbavení?“ „Padažditě“, odpovídá voják a mluví do vysílačky. Jedeme! Přichází celník. Ještě nemáme vyplněnou bumažku. Dává nám druhou tužku. Neuvěřitelné!!! Odchází k okýnku vypravit celou maršrutku. Zkouším to a nestavím se do fronty, ale rovnou k okýnku. Neskutečné!!! Celník zastavuje odbavení autobusu a věnuje se nám. BUCH, BUCH, příjemný pobyt v Rusku. Půl hodiny od příjezdu na zacpané hranici! Zázrak!!! Ušetřený čas nám přichází vhod a frčíme až do Samary. Známý hotel, známý obchod, jen vodku prodávají v voskreseně jen do pěti.

Den třicátý čtvrtý (7. 8. 2017)

Ráno po osmé hodině se opět proplétáme provozem a stavebními uzávěrami Samary. Po půl hodině jsme na výpadovce. Počasí příjemné, 26 stupňů Celsia, jasno. Cesta ze Samary na Moskvu po M5 je docela vytížená, místy dva pruhy, místy rekonstrukce. Mezi stroji a dělníky se auta prohánějí klidně stovkou. Přizpůsobujeme se místnímu provozu a dopravní přestupky by u nás nahrnuly body na tisíc let dopředu. Po 620 km stavíme u motelu, kde jsme spali cestou tam. Opět skvělá večeře za pár šupů, a Zolotoj pětušok na dobré spaní.

Den třicátý pátý (8. 8. 2017)

Do Moskvy 490 km. Po 50 km začíná pršet. Oblíkáme nepromoky, zastavuje u nás Rus na nové Africe Twin, rozstřelené plégo, blinkr, vrací se sám, protože kamarád v Pamíru na BMW 1200 GS rozbil přední kolo a musí počkat, až mu někdo cestou přibere nové. Šílená cesta po M5, předjíždíme kupící se kolony za nákladními auty. Do toho opravují místy cestu. Blátíčko! Po 10 km jsme znovu totálně zabahněni. Myju pléga, světlomety a číslo na Stelviu v kaluži. Za Rjazaní konečně modrá obloha. Cesta se vine podél Volhy. Zkoušíme cestičky k Volze, ale marně. Sklo a dráty, rychle pryč. Ve vesnici se ptáme skupiny místních dam: „Musíte přes vesnici a u fabriky doleva dolů, je tam pláž, místní mládež se tam chodí koupat.“ V jejich smíchu při vyslovení slova pláž, cítím nějakou čertovinu. Projíždíme zrezavělou fabrikou na bůhvíco kolem fekální čističky po nějaké staré dopraví cestě k řece. Dál už to nejde. Katka pro jistotu zůstává u motorek, já jdu lovit. Z břehu trčí nad hladinu Volhy obrovská ocelová konstrukce, kterou místní omladina využívá jako skokanský můstek, ale dobře 3 m nad hladinou. Vzbuzuji zájem místních: „Eto budět na YouTube?“. Loudí cigarety. Po chvíli ke mně přichází asi čtyřicátník, podává mi ruku, a je mi jasné, že má tak 3 promile. Chce 50 rublů. „Nemám hotovost“, vysvětluji a řeším ústupovou cestu. Ale omluví se a já mažu zpět k motorkám.

Konečně Moskva, luxusní hotel, rychle na večerní Rudé náměstí a koupit košili na balet.

Den třicátý šetý (9. 8. 2017)

Snídáme, dlouho a v klidu, dnes není třeba balit a vyrážet na dlouhou cestu. Na mapě města nacházíme  free průvodce (tedy průvodce zadarmo). Na Check Point docházíme brzy, průvodce bude až za hodinu. Nechám se ostříhat. Podruhé na cestě. Poprvé mě to v Oši stálo asi 30 korun, v ruské metropoli 800 rublíků, a to jsem si nenechal umýt hlavu. "Free" průvodkyně s červeným deštníkem byla velmi milá a zhruba 2 hodiny strávené společně s dalšími 25 turisty byly velmi příjemné a v podání mladé průvodkyně velmi interesantní. Co s načatým dnem? Divadlo? Balet?. Jakjinak, klasika, Šípková Růženka! Moc hezké, neskutečné baletní výkony. Orchestr velmi dobrý. Jen ten ruský Čajkovského romantismus. Samé plechy i v romantických pasážích.

Den třicátý sedmý (10. 8. 2017)

Bohužel se musíme stěhovat z velmi příjemného hotelu na objednané ubytování již před čtvrt rokem v jiném "hotelu".  Ppřekvapení, nejedná se o hotel. Ale o sdílený byt. Dobrá, šlo by to, ale jedna motorka v chodbě paneláku, druhá venku, vchod z druhé strany baráku, vedle sídliště bezdomovců. To nedám. Loučíme se s bytnou a hledáme další hotely. Většinou je problém s parkováním. Buď nemají, nebo je placené. Nakonec jsme našli. Tříhvězda,  klamavá reklama, ale budiž. Hledáním hotelu jsme strávili dopoledne. Frčíme za kulturou. Treťjakovskaja galereja. Dnes staré umění a obrazy do 20. století.

Den třicátý osmý (11. 8. 2017)

Reklamujeme ubytování, nejde klima a pokoj je fakt jak z minulého století. Podařilo se, dostáváme luxusní apartmán za stejnou cenu a pominu-li kýč, docela fajn. Bloumáme ulicemi včetně Kremlu, Lenina necháme vlastnímu balzamovému osudu, kdo by stál ve frontě na mumii. Neskutečně nás bolí nohy. Jo, to jsou ty vzdálenosti.

Den třicátý devátý (12. 8. 2017)

Arbat, Muzeum moderního umění, kafe na Rudém náměstí, nejznámější stanice metra, Chrám Vasila Blaženého a nakonec poslední "romantická" večeře a pivo v ruském fastfoodu.

Den čtyřicátý (13. 8. 2017)

Odjezd směr Lotyšsko (750 km). Z centra Moskvy vyrážíme v 8:15 ráno. Během půl hodiny jsme na dálniční výpadovce, počasí krásné, teplota kolem 22 Celsia. Míjíme bez ztrát policejní radary, před hranicí utrácíme poslední rubly směnou za vodku Ruskij Standard. Na ruskou hranici přijíždíme jako první a opět tady strávíme téměř dvě hodiny, kdy kontrolují bumážky vypsané při vstupu do Ruské federace v Kyrgyzsstánu, kroutí nad nimi hlavami, prohánějí je lenivými počítači, volají další komandíry, opět kroutí hlavami, asi si nás nechají v Rusku a pro výstrahu zkopírujou a zalaminujou, vyfotí, zdigitalizují a opět zkopírují a vytisknou a podepíší, a zkopírují...

Frontu na lotyšské hranici drze předjíždíme, což se lotyšskému policajtovi vůbec nelíbí, ale na Katčinu námitku, že tady jsme ve stínu, bere v potaz a z poznámkou: "A počkáte až na to poslední polské auto v koloně?". Naštěstí ne, poté co jsme zase vypsalu bumážky nás strká dopředu, celnice se mě ptá, kolik vezeme, cigaret, benzínu, benzínu v nádrži, alkoholu. Nevěří mým odpovědím že ve Stelviu, jen 5 litrů a v BMW 3 litry a aby to bylo na bumážce věrohodné rovnou tam píše po 10 litrech. Konečně se po 2 a půl hodině odlepujeme směr poslední kontrolní brána Lotyšů a ejhle, policistka nachází problém, Katce v jednom z papírků chybí jedno razítko. Telefonuje a prohlíží a telefonuje, trvá to dobrých 15 minut, než se otevře závora a my jsme v Unii. Ještě 70 km a jsme v Motelu AKA, kde jsme před více než měsícem nechali auto. Hurá, auto tam fakt stojí. Motel je plný, a tak spíme v autě a posloucháme lotyšskou hudbu k oslavě narozenin a bojíme se na záchod, protože invaze komárů je úděsná. Ve 4 ráno ale fakt musím, neberu si džíny, pitomec, a tak jsem jich na 20 schytal. Ještě že máme cibuli, spolehlivý prostředek z lékárny naší babičky proti svědění po bodnutí jakýmkoliv hmyzem.

Den čtyřicátý první (14. 8. 2017)

Ráno nakládáme a v 9:00 vyjíždíme směr Waršava a domů. V Lotyšsku a Litvě všichni poctivě dodržují předepsané rychlosti, a tak se cesta řádně táhne. V Polsku poslechneme ukazatel cesty na Waršavu a nejedeme přes Bialyštok jako minule, cesta je opravdu lepší, žádné zácpy a stavební uzávěry. K Verčeru dojíždíme do Waršavy, zdá se že už jsme skoro doma, ale je to pořád ještě 400 km.

Den čtyřicátý druhý (15. 8. 2017)

Někde před Katowicemi se mi klíží oči, tak zajíždím na parkoviště u hotelu a jen co vypnu motor a posunu si sedadlo, usnu jako špalek. "Jedeme, jedeme!!!", křičí Katka a zatahuje ruční brzdu. Auto si to pozpátku šinulo rovnou na betonový sloup. To mě dostatečně probudilo a ve 3 ráno jsme konečně doma.

Ruskij Standard, sprcha a konečně opět skvělá postelová matrace doma. NERUŠIT!!!


Fotogalerii čekejte příště...


Nevíte kde složit hlavu s motorkou? Penzion U Mánesa, č.p. 25, Střítež u Českého Těšína
penzion@u-manesa.cz - www.u-manesa.cz Rezervace ubytování: +420 777 135 512
GPS: Loc: 49°38'463"N. 18°34'39.521"E - Najdete nás zde